Odvážným štěstí přeje

16.04.2018

Příběh inspirovaný osudem římského města Pompeje a admirála Plinia Staršího. Jako jediný pochopil, co se pod Vesuvem děje, jako jediný vyplul nešťastnému městu na pomoc...

* * *

Velký admirál odpočíval po obědě na lehátku. Miloval lehké jídlo a nyní spokojeně trávil. Studoval jakési spisy z papyrů. Vychutnával si polední siestu, odpočinek v lahodném chládku otevřené síně. 

Řecký otrok Pelies trpělivě vyčkával s křídou a břidličnou tabulkou, neřekne-li jeho pán něco vhodného k zaznamenání. Byl původem Řek a měl rád Plinia. Oceňoval jeho osvícenství, rozhled a odvážné myšlenky, které mu imponovaly. Velký admirál byl nejen velitelem flotily, ale hlavně moudrým učencem, který se orientoval v mnoha oborech vědy.

Gaius Plinius Secundus i přes odpočinek cítil určité rozrušení. Tušil, že se Hora probouzí. Mnoho znaků tomu nasvědčovalo. Mohutný masiv Vesuvu naproti nad zálivem připravoval překvapení. Výrony sirných par na jeho úpatí přímo nad Herculaneem, série otřesů, podivné chování hospodářských zvířat v širokém okolí. To vše směřovalo k velké události, kterou očekával.

"Pelie, zapiš toto: Dnešního dne se vytratili ptáci. Obloha zálivu je pustá."

Chvíli ještě odpočíval, potom ukončil siestu a povstal. Prošel k průhledu na záliv. Masiv sopky dlel v oparu. Nezdálo se, že by něco mělo narušit klidné časné odpoledne.

Admirál se odebral do lázně. Přeci jenom bylo horko a chladná voda osvěží stárnoucí tělo. Po půlhodince se zabalen do plátna opět usadil v dřevěném křesle a začal studovat spisy, které pojednávaly o podzemních aktivitách. Prahl po tom, jestli se nedočte nějaký náznak, co mohou ty podivné jevy znamenat a zda-li by neměl varovat prefekta Campanie před nebezpečím. Avšak mezi mnoha větami o zlobě boha Vulcana nacházel jen málo konkrétních informací.

Po chvíli vstoupila do pracovny jeho sestra. Byla celá zadýchaná.

"Gaie, nad Horou se objevil kouř!" řekla rozrušeně.

Pohlédl na ni. Srdce se mu rozbušilo, ale nevstal hned. Vychutnával si tuto mimořádnou historickou chvilku.

"Říkáš kouř? A jaké barvy? Černý nebo bílý?"

Jeho hlas zněl dychtivě po odpovědi a pohledem visel na jejích rtech.

Nechápavě na něj pohlédla. On, svojí pilností posedlý člověk, tu sedí a vyptává se. Proč nevyskočí a nepodívá se sám?

"Nevím, černý, bílý nebo šedivý..." matně se rozpomínala.

Konečně se majestátný Gaius Plinius Secundus zvedl a vykročil. Pomalu. Ve své mysli odhadoval, jaký obraz notoricky známá hora nyní skýtá. Byl zvědav, na kolik se jeho představa bude shodovat se skutečností.

Ano, je to tam! Hora kouřila, z vrcholu se valil sloupec dýmu, více páry a plynů, než tmavého kouře. Uvědomil si, že přišla její doba. A on je u toho!

"Pelie, zaznamenej čas a piš: Z vrcholu Vesuvu stoupá kouř. Je světlý, obsahuje hodně páry a sirné plyny ho zbarvují dožluta. Dosahuje výšku pěti tisíc loktů!"

Řek se činil s křídou a rychle psal. Když byl hotov, zvědavě přišel, aby se sám podíval. Věděl, že jeho pán je tolerantní a určitě proti tomu nebude nic namítat.

Plinius zhodnotil situaci. Je příliš daleko, aby mohl zaznamenat podrobnosti. Zkušeným okem zvážil nebezpečí. Vody zálivu jsou klidné, i v případě exploze by neměl být problém se držet mimo dosah sopky.

"Zavolej Caecilia," řekl sestře a napjatě sledoval, jak mrak stále stoupá a mění odstín. Hned do tmavé, hned do světlé barvy. Ze sloupu se oddělovaly prameny do boku.

Gaius Caecilius Plinius Secundus, jeho synovec a adoptivní syn, po několik minutách přišel.

"Podívej synu, Hora bouří," řekl obdivným hlasem admirál.

Mladý muž zíral k obzoru na stoupající dým. Nyní připomínal vzrostlý strom.

"Zdá se, že nastalo to, o čem jsi v posledních dnech mluvil," řekl otčímovi.

"Je to mimořádná situace. Zaslouží si bližšího prozkoumání. Jen jednou za život zažiješ něco takového a je třeba to pečlivě zaznamenat. Vezmu rychlou loď a přiblížíme se k Vesuvu," rozhodl admirál.

"Nezlob se na mě otče, nemohu s tebou jet. Ale rád se k tobě později přidám. Teď musím něco důležitého zpracovat, slíbil jsem to. Nemohu to nechat být."

Admirál se po svém chráněnci překvapeně ohlédl. Byl zklamaný. Taková mimořádná událost! Určitě by Caecilia ospravedlnila před jakýmkoliv slibem. Jak může nejet? Jakoby mu srdce nehořelo zvědavostí...

Nakonec pokrčil rameny. Možná to tak bude lepší. Caecilius bude moct zaznamenávat situaci z odstupu. Pomůže to objektivitě sledování.

Když byl admirál v přístavu, kde připravovali malou loď k vyplutí, přiběhl za ním posel.

"Ave velký Plinie, posílá mne Recie. Je zde na návštěvě, ale v domě u Herculanea má celou rodinu. Prosí tě, jestli bys svými loděmi neodvezl její blízké do bezpečí."

Admirál se zarazil. Znovu se podíval na kouřící horu. Tentokrát ale jinak. Ne jako vědec honící se za mimořádnou podívanou na přírodní úkaz. Ale jako otec, který miluje svoji rodinu. Představil si hrůzy, které Hora mohla připravit lidem žijícím v městech pod ní. Chvilku zaváhal, ale potom přikázal:

"Připravte k vyplutí celou flotilu! Odvezeme do bezpečí obyvatele Herculanea a Pompejí!"

V přístavu nastal velký ruch. Admirál se svojí kohortou zamyšleně pocházel po přístavu, těsně následován věrným Peliem s břidličnou tabulkou a křídou. Každou chvíli zaznamenal nějakou poznámku svého pána, týkající se vývoje situace. Ale vzdálenost byla příliš velká a velký muž se nemohl dočkat, až budou blíže.

Konečně byla malá flotila impozantních quadrirem připravena k vyplutí. Veslaři byli na svých místech, důstojníci urychlovali nalodění posledních opozdilců. Plinius Maior za zvuku famfáry trubek vstoupil na palubu člunu Galia, nazvaném po slavné římské provincii. Sotva stanul na palubě, dal pokyn k vyplutí. Veslaři se pustili do práce a dřevěný koráb vyvedli rychlými pohyby na volnou vodu. Zde lodníci natáhli obrovské plachty a svaz zamířil do zálivu k vulkánu.

Vítr byl mimořádně příznivý. Lodě pod plnými plachtami letěly jako závodní koně. Po několika desítkách minut urazily snad polovinu vzdálenosti a vplouvaly do zálivu.

Mladý Caecilius Plinius již dokonči slíbenou práci a nyní z bezpečí vily hleděl za rychle mizejícím loďstvem. Svým způsobem záviděl adoptivnímu otci jeho rozhodnost a touhu po poznání.

Vedle něj stáli členové rodiny i služebnictvo.

"Doufám, že se pánovi nic nestane," přála si stará služebná.

Všichni však znali admirálovu povahu. Nikdy se nebál nebezpečí. O tom svědčila i rychlost, s jakou se vzdaloval po moři směrem k bobtnajícímu oblaku nad Horou.

Gaius Plinius Secundus hleděl užasle vzhůru. Šedý sloupec dýmu rostl do obrovské výše. Jeho spodní část se zlomila a valila se po úpatí hory směrem dolů. Naopak na jeho vrcholu začaly šlehat mohutné blesky. Již se neblížili nebezpečí, ale přírodní katastrofa se blížila k nim. Loděmi otřásalo hřmění a všichni s obavami sledovali, co se děje u hory. Oblak byl již téměř nad nimi. Kdyby spadnul, tak by jistě quadriremy potopil vahou popela. To si uvědomovali všichni.

Nejbližší důstojník se přemítal, zda jejich odvážná plavba není přílišným drážděním hněvu boha Vulcana. Tázavě se ohlédl na Plinia. Ten mužovy obavy zpozoroval a řekl mu:

"Odvážným štěstí přeje!"

Pokračovali dál plnou rychlostí, admirál co chvíli diktoval písaři údaje a občas křikl příkaz k úpravě směru plavby.

Herculaneum se před jejich příděmi utopilo ve tmě. Chudáci lidé! Co tam asi prožívají. Potom spatřili, jak vroucí šedý oblak sjel z hory až na město i přístav a ještě se valil několik tisíc loktů po moři.

"Herculaneum nezachráníme," podotkl důstojník významně. Ani Pompeje nevypadaly dobře.

"Možná jsou tam lidé, kteří čekají na záchranu!" řekl rázně Plinius.

Potom se ale dostali do mlhavého závoje. Na lodě se snášel jemný šedý popel. Vzduchem začalo z výšky létat žhavé kamení. Padalo do vody s hlasitým žblunkáním doprovázeným sykotem páry. Nakonec jeden z kouřících kamenů prudce udeřil do trupu Galie. Ozvala se ostrá rána a kolem se rozlétly doutnající třísky. Lidé i lodě začali být pokrytí vrstvou popela.

Konečně i admirál pochopil, že nemá cenu dále riskovat. Již byli v dost vážním ohrožení.

"Prudký obrat na pravobok, směr Stabie!" zněl hlasitý rozkaz. Hlásní dali signál ostatním lodím. Všechny lodě se naklonily a zamířily prudce napravo k jihovýchodu. Plinius tiše doufal, že veslaři budou mít přes popel ve vzduchu dostatek sil lodě z oblaků vyvést.

"I ve Stabiích je jistě dost lidí k odvezení," řekl Plinius svému zapisovateli. Ale všichni hleděli do tmy a zmaru v místech, kde byly lázeňské Pompeje a Herculaneum. Co se tam děje? Žije tam ještě vůbec někdo?

Záchranná flotila byla ve stabijském přístavu hlasitě vítána. Místní obyvatelé viděli hrůzy sousedních měst. Připlutí Pliniova svazu bylo pro ně důkazem, že někdo má o jejich osud zájem. Zatím se cítili v bezpečí, protože byli od hory více vzdáleni než obě ubohá města. Ale tušili, že se situace může změnit.

Plinius po zakotvení dal příkaz, aby lodě byly očištěny a čekaly v pohotovosti k vyplutí. Každou chvíli s obavami hleděl k bouřící hoře a hrůzám, kterými sužovala své okolí.

Na břehu nasedl do nosítek, připravených představitelem města. Po několika minutách zastavili na nádvoří jeho domu.

"Buď vítán statečný Gaie Plinie ve Stabiích!" přivítal ho Marcus. S údivem hleděl na důstojného velitele flotily, který měl ve vlasech, na obličeji i na šatech šedavý popel. Takto admirála neznal.

"Marcusi, tvému městu hrozí nebezpečí!" varoval ho Plinius hned prvními slovy.

"Ano, ale zdá se, že jsme od hory v bezpečné vzdálenosti. Pečlivě sledujeme, co se děje. Podle všeho bůh Vulcan vyslyšel naše oběti a usmířil se. Jeho bouření začalo ustupovat."

"Nenech se mýlit. Zdá se, že s Herculaneem je konec a Pompeje jsou také zlikvidovány. Nechci ani pomyslet na lidi, kteří nestačili utéct. Nepřipusť, aby se opakovala historie i v případě tvého města."

Nezdálo se však, že by stabijský představitel byl těmito slovy přesvědčen. Plinius pohlédl na svůj oděv, rukou nadzvedl kus špinavé látky a důrazně pokračoval:

"Podívej se na mne, jak vypadám. A to jsem se k Pompejím jenom přiblížil. Byl jsem rád, že jsem zachránil své muže! Naloďte se na moje plavidla. Jestliže se Vulcan uklidní, můžete se vrátit. Pokud ale neodplujete, vystavujete se nebezpečí osudu lidí ze sousedních měst!."

"Naši kněží obětovali pět ovcí. Věštby z vnitřností říkají, že městu nebezpečí nehrozí. Bohové jsou nám nakloněni," namítl stabijský muž.

Plinius zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu věřit, že v této situaci je rozhodujícím faktorem nějaká pochybná věštba, týkající se nálady boha sopek a ohně. Ale jak měl tomuto muži rychle vysvětlit, že se dere vzhůru z nitra země obrovské množství taveniny a že i toto město je ohroženo? Nakonec přistoupil na způsob mužova uvažování.

"A jsi si jistý, že velký Vulcan stojí při vás?"

Marcus se na chvíli zarazil, ale potom s nadšením v hlase řekl:

"Vždyť jsme obětovali pět nejlepších ovcí! Bohové jsou s námi, i Vulcan."

"A když se věštci mýlí? Co říkali ti v Herculaneu a co ti v Pompejích?"

Muž ztuhl a znovu se zahleděl k oblaku dýmu nad sebou.

"Hned zítra dám sloužit další obřady a obětujeme pět býčků. Z jejich vnitřností osobně nechám znovu věštit budoucnost Stabií. Jestli se ukáže, že opravdu něco hrozí, ihned dám příkaz opustit město!"

Učený admirál věděl, že v tuto chvíli nic nezmůže. Proto změnil téma.

"Potřebuji se umýt."

"Mé lázně se služebnictvem jsou ti k dispozici, velký Plinie."

Po těchto slovech se Marcus vzdálil směrem k chrámu, aby rychle nechal připravit obřad s obětí, jak právě slíbil

A tak zatímco za hřmění a mohutného dýmání Vesuvu kněží připravovali novou krvavou oběť, důstojný Gaius Plinius Secundus vstoupil nahý do lázní a nechával si služebnictvem mýt zaprášenou hlavu. Užíval si chvilek odpočinku po náročném odpoledni a doufal, že v průběhu blížící se noci Hora město nezničí. Připadalo mu neskutečné, že zatímco se chladí v lahodné vodě, o několik mil dále v Pompejích umírají stovky lidí.

Po koupeli dostal Plinius nové čisté šaty od svého hostitele. Byl se podívat na nádvoří, aby obhlédl situaci. Blížil se večer a slunce zapadalo do krvavého zadýmeného oparu. Rozhodl se. Je třeba jít věcem napřed.

Decimus Maximus byl stabijským haruspikem, knězem, který věštil budoucnost z jater obětovaných zvířat. Nebyla to vůbec špatná funkce a žil si spokojeně v tomto přímořském městečku, ctěn od svých spoluobčanů i v přízni bohů.

V posledních dnech byl ale silně znepokojen bouřením boha Vulcana pod Vesuvem. Náhle cítil velký tlak i odpovědnost, aby správně předpověděl, jestli městu hrozí nebezpečí nebo ne. Jakoby ho bohové opustili. Při pohledu na zvířecí vnitřnosti neměl žádná vnuknutí. Věštbami, ve kterých zatím vyvracel nebezpečí, si zdaleka nebyl jist. Jednalo se spíše o volbu rozumu, než zvěstování vůle bohů.

Nyní byl překvapen, že otrok oznámil příchod Gaia Plinia Secunda. Znal tohoto muže. Věděl, že je dobře vybaven rozsáhlými znalostmi, navíc se jedná o císařova oblíbence, který dostal funkci velitele flotily. Doposud se s ním však osobně nesetkal a nevěděl, co mu může admirál chtít.

Decimus Maximus nechal Plinia uvést do návštěvního salonu a sám tam po několika minutách přišel. Uctivě se pozdravili, i když se hostitel tvářil trochu odmítavě.

"Čemu vděčím za čest, že můj dům poctil návštěvou muž s takovou důvěrou velkého Tita?" otázal se nakonec, když se uvelebili na lehátka u stolku s chladivými nápoji.

"Důstojný Decime Maxime. Přicházím v obavách o osud tohoto města," řekl Plinius.

Hostitel významně pozvedl obočí a vybídl mlčky, aby host pokračoval.

"Viděl jsem zblízka osud Herculanea utopeného ve tmě a lávě, viděl jsem osud Pompejí zasypaných velkou vrstvou popela. Ani jsem se nemohl přiblížit se svými loděmi. Obávám se, že jsou na řadě i Stabie. Vím, že věštby byly dosud příznivé, ale to mi na klidu nepřidává."

Admirál po těchto slovech zkoumavě pohlédl na hostitele. Ten se tváři ještě více nepřístupně.

"Chceš snad říct, že mé věštby byly falešné, Plinie?"

"Kdepak, nechci zpochybňovat, co ti bohové řekli. Jistě jsi dobrý haruspik a město ti může směle důvěřovat. Budou se však konat další oběti. Chtěl jsem tě jen požádat, zda bys nevěnoval obzvlášť pečlivou pozornost studování jater býčků. Pomysli na lidi tohoto města, na strašné riziko opakování osudu tisíců mrtvých ze sousedních měst. Nezapomeň na toto při své věštbě, prosím. Pokud bys nalezl byť jen náznak nebezpečí, neváhej to sdělit představitelům města i lidu. Kdyby se jim taková věštba nelíbila, věz, že máš za sebou mne a mé loďstvo. A to není malá podpora."

Decimus Maximus zamyšleně hleděl na svého hosta. Věděl, jak je chytrý a tušil, co se za jeho slovy skrývá. Po chvilce váhání se rozhodl. Právě nastala vhodná příležitost k vyřešení jeho dilema a smysl věšteb změnit. Chtěl si ale zachovat svoji tvář.

"Nemusíš se obávat velký Plinie. Věštba bude vždy odpovídat tomu, co mi řeknou bohové. Ať to bude příjemné nebo nepříjemné uším obyvatel města."

Admirál přikývl. Přistoupil na hru a doufal, že rozum zvítězí nad jinými zájmy.

"V nic jiného jsem ani nedoufal, Maxime. Ber tuto návštěvu, jako projev podpory mého loďstva ve tvém poslání."

Oba muži prohodili ještě několik zdvořilostí, popili chladné nápoje a rozloučili se.

Druhého dne ráno se Stabie probudily do špinavého dne. Všude bylo plno jemného sopečného popela, ale byl to jen poprašek, způsobující spíše nepříjemnosti, než nebezpečí nebo vážnější problémy.

V poledne se před průčelím největšího stabijského chrámu konala pečlivě připravovaná obětní bohoslužba. Přišel, kdo mohl, takže se na náměstí před chrámem tísnilo mnoho stovek lidí. Byl mezi nimi i Plinius. S napětím sledoval ceremoniál obětování býčků bohu Vulcanovi. V příslušný okamžik důstojným krokem přistoupil Decimus Maximus. Sledován napjatými pohledy všech přítomných zamyšleně hleděl na krvavá čerstvě vyříznutá játra. Všichni viseli očima na jeho rtech.

Haruspik se potil. Necítil při pohledu na vnitřnosti opět nic. Jakoby bohové mlčeli a nechtěli stabijským nic říct. Váhal a čekal. Alespoň nějaká záminka pro následující slova by mohla přijít! Ale v hlavě se mu honily jenom rozptylující myšlenky. Bylo mu horko, byl zhnusen ze špinavého popela, nad hlavou měl protivný sloup dýmu a temné burácení ho ještě více zneklidňovalo.

"Bohové jakoby mlčeli a nechtěli mi říct nic jednoznačného!" zvolal hlasitě, aby všichni slyšeli. Na dlouhou chvíli se odmlčel.

"Ale při pohledu na tato játra cítím velké obavy. Obavy o život našeho města. Slyšte vůli Bohů, slyšte vůli velkého Vulcana, který sídlí pod bouřící horou!"

Opět se odmlčel na několik desítek vteřin a potom dokončil svoji řeč:

"Vůle bohů je, abychom se na čas opustili toto město. Na tři dny do vzdálenosti deseti mil. Ve městě ať zůstane deset mužů na stráži! Taková je vůle bohů!"

Ozvalo se mnoho výkřiků hrůzy. Lidé zvedli oči a vrhali zcela odlišné pohledy na projevy Vesuvu. Jediný Plinius si v duchu oddechl a podíval se na hřmící a kouřící horu s vítězným pocitem. Ale není příliš pozdě na záchranu lidí? Nepřijde smrtící úder dříve?

Tentokrát byl Marcus mnohem sdílnější a otevřenější nabídce k odvozu obyvatel na lodích.

"Asi bude přeci jenom bezpečnější na čas opustit město," řekl neurčitě.

"Neslyšel jsi věštbu bohů? Je třeba město vyklidit ihned!"

"Samozřejmě jsem slyšel, ale náš haruspik nezněl příliš přesvědčivě..."

Plinius vrhl na svého druha přísný pohled.

"Ale ano, vyzvu obyvatele k opuštění města. S díky využiji tvé nabídky. Mí lidé budou do večera připraveni."

Během odpoledne panoval ve Stabiích zmatek. Lidé nechtěli opustit svůj majetek a jen tak s prázdnými rukami odejít. Na druhou stranu aktivita neustále dunícího Vesuvu vyvolávala strach. Věděli, že bohové a především Vulcan se zlobí. S hněvem bohů, když nestačí ani oběti, se nedá nic dělat.

Plinius viděl, že plavidla flotily jsou připraveny k vyplutí. Čas trávil pozorováním Vesuvu. Potom se rozhodl navštívit lázně. Pelia poslal se všemi zápisky na loď. Sám si ještě naposledy chtěl dopřát očistu a chladivé osvěžení.

Když vystupoval z vody a oblékal se, ozvalo se hlasitější zahřmění. Následně uslyšel údery tvrdých předmětů na střešní krytině. Odkudsi z budovy zazněl řinkot střepů.

Služebná, pomáhající Pliniovi, ustrašeně vzhlédla.

"Rychle! Je nejvyšší čas opustit město!" řekl chvatně. Obul se a vydal se směrem ven z paláce. Věděl, že je zle.

Hora předvedla další stádium svého šílenství. Stabie začala zasypávat sprškami žhavého kamení a lávy. Lidi zachvátila panika. V nastalém chaosu bylo slyšet sténání zraněných a výkřiky hrůzy. Až nyní jim plně došlo, že věštba byla správná a ani jejich městu se katastrofa nevyhne.

Další a další lidé padali k zemi s rozraženými hlavami a krvácejícími ránami. Některé žhavé kameny prorážely střechy a zapalovaly horní patra budov.

"Kryjte si hlavy!" křičel Marcus, když vybíhali na ulici vedoucí k přístavu. V tu chvíli spatřili, že se na jejich město žene černá tma.

"K přístavu a všichni na lodě!" vybízel Plinius. Vůbec neřešil, kolik lidí je ještě schopen nalodit. Věděl jenom, že je třeba odvézt každého, kdo se do přístavu dostane živý.

Posádky lodí v ustrnutí hleděly na to, co se děje ve městě. Na domy se valila tmavá oblaka a začaly padat kusy tuhnoucí lávy. Zahalená sopka podle dunění a rachotu výrazně zvýšila svoji aktivitu.

Na palubách plavidel se rychle hromadili lidé a kapacita byla již skoro naplněna. Důstojníci začali lodě připravovat k vyplutí. Váhali, velitel je tam někde v tom zmatku. Mají odrazit od břehu bez něho? Proto vyslali posly, aby se pokusili s admirálem spojit.

Plinius zatím úspěšně postupoval vážněji nezraněn ulicemi k přístavu. Již nebyl daleko. Zahlédl posla z Galie. Zavolal na něj. Mladík přiběhl. Měl vyděšený obličej a prudce dýchal.

"Jaká je situace na lodích?" křikl na mladíka.

"Pane, jsou skoro plné lidí. Obáváme se, aby quadriremy nebyly zasaženy kamením padajícím z nebe!" zněl mladý hlas zoufale.

"Běž zpátky a vyřiď můj rozkaz k odplutí. Budu tě následovat. Jestli nedorazím včas, tak rozhodně vyplujte! Rozumíš?"

Mladík se na svého velitele udiveně podíval. Poté přikývl a na pokyn vyrazil zpět.

Plinius pohlédl na nebe. Hrozivá masa padala z oblohy a byla již skoro tma. Po slunci nebylo ani památky, viditelnost klesla na pár desítek metrů. Neuvěřitelný úkaz! Na několik okamžiků ho fascinoval.

Potom se tak rychlým krokem, jaký mu dovoloval ne příliš dobrá fyzická kondice, vydal opět k přístavu. Zezadu slyšel křik lidí. Jiný, než předtím. Zdálo se, že město přepadla nějaká další hrůza. Obával se již ohlédnout, raději pospíchal dál a uhýbal předmětům padajícím ze střech. Ze Stabií byla válečná zóna, každý tu již bojoval jen o svůj vlastní život.

Začal popobíhat, ale staré nemocné průdušky mu braly dech. Přesto se dostal až do přístavu. Zde bylo přeci jenom trochu lépe vidět od světla z jasné oblohy v dálce nad mořem. Spatřil své lodě zaplněné hlavami zoufalých lidí. Jeho vojáci již chystali odražení od mola. Odhadoval, že stihne doběhnout k první lodi - Galii. Bude tam včas, aby se dostal na palubu.

Náhle zezadu pocítil závan žhavého vzduchu. Byl plný podivného dýmu se silným zápachem. Odhadoval, že je to síra. Pomyslel si, že pokud plyn zasáhne i quadriremy, veslaři nebudou mít sílu odrazit a veslováním se vzdálit na moře. Obával se, aby všichni ti, co v naději vstoupili na lodě, nezahynuli. Na co nepomyslel, bylo, že sám je v největším ohrožení.

Další závan sopečných plynů přišel rychle. Starý muž si ani neuvědomil, že křik za ním ustal. Sevřelo se mu hrdlo. Náhle ho přes kritickou situaci napadla největší myšlenka jeho života. Chtěl vykřiknout, aby ji Pelius zaznamenal na svoji tabulku: "Jedinou obranou proti nebezpečí z aktivní sopky je včasné opuštění jejího širokého okolí". Ale v mžiku si uvědomil, že Řeka poslal na loď a slova nemá kdo zaznamenat. Přes řezavou bolest v očích viděl, že se lidé na odplouvajících quadriremách přeci jenom zachrání. Věřil, že snad sami pochopí tuto velkou myšlenku a předají ji budoucím generacím.

Majestátná postava Gaia Plinia Secunda se sesunula k zemi. Chvíli trpěl v prudkém záchvatu kašle. Byl starý a moudrý. Jeho mysl pracovala i v takové situaci. Uvědomil si, že pomohl jiným, aby unikli působení vulkánu, ale jemu samotnému se to nepodaří. Vědomí záchrany ostatních však dávalo jeho konci alespoň nějaký smysl. Potom vydechl naposledy. Stejně, jako opozdilci kolem něho.

Mnozí vojáci z lodí poznali na břehu svého velitele a viděli, jak ho spolu s ostatními skosil neviditelný nepřítel. Zástupce admirála dostal vzkaz od posla a bez ohledu na tyto hrůzy dal odrazit od mola. Veslaři zabrali. Všichni očekávali, že neviditelná smrt dostihne i je. Ale vulkán k nim byl milosrdný. Měli hrůzy přežít, aby o nich vydali svědectví.

Druhý den, když se Vesuv uklidnil, se quadriremy vrátily k troskám Stabií. Na palubě byl i mladý Gaius Caecilius Plinius Secundus. Vydal se pátrat po svém velkém otci.

Když připluli do přístavu, všichni mysleli, že se ocitli v jiném světě. Ve vzduchu byla stále oblaka sopečného dýmu. Celé město bylo pokryté vrstvami popela a kusů lávy. V přístavu to byl jen poprašek, ale směrem dále do města se jednalo o závěje šedohnědého prachu a strusky dosahující až nad střechy domů.

Mladý Plinius nemusel strýce dlouho hledat. Spatřil jeho tělo na hrázi. Ležel zde udušený mezi ostatními. Ani ve smrti neztratil nic ze své majestátnosti a mladík byl na něj hrdý. Zde skonal muž, který poprvé v historii uspořádal úspěšnou záchrannou výpravu na pomoc lidem ohroženým sopkou. Na plavidlech tak zachránil mnoho stovek lidí, i když sám zahynul.

Gaius Caecilius Plinius Secundus využil vlastních pozorování i dochovaných otcových zápisků. Znal hodnotu těchto informací pro budoucí generace. Proto své spisy poslal nejvýznamnějšímu historikovi té doby - Gaiovi Ceorneliu Tacitovi. Díky tomu i dnes známe průběh výbuchu Vesuvu z roku 79 n.l. Není náhodou, že tento typ sopečné aktivity nazýváme po dvojici velkých mužů Pliniovskou erupcí.

Autor: Michal