Pamukkale neboli Bavlněný hrad

09.04.2018

Jedeme-li širokými úrodnými údolími západního Turecka, spatříme nezvykle vyhlížející pole. Jsou na nich podivně trnité rostliny s bílými chomáčky. Chvíli přemýšlíme, o jakou pro nás nezvyklou plodinu se jedná, než si uvědomíme, že před našima očima ubíhají bavlníková pole. Jak stylová pozvánka na Bavlněný hrad, v turečtině Pamukkale (pamuk = bavlna, kale = hrad).

Pamukkale patří k nejatraktivnějším turistickým lokalitám jihozápadního Turecka. Celý areál je pod ochranou UNESCO a tisíce lidí směřují právě k tomuto místu. Přijíždějí v autobusech jedoucích jak od jihu z Antalye, tak ze severu ze vzdáleného Istanbulu. Jedná se o unikátní bělostně zářící travertinový svah plný jezírek hojně zásobovaných termální vodou s rozpuštěným uhličitanem vápenným.

Jak ale Pamukkale vzniklo? Stejně jako jinde ve Středomoří, také zde vidíme důsledky tlaku Africké desky, narážející do Euroasijské desky. Před zhruba 14.000 lety při jednom z četných zemětřesení vznikl v podloží tektonický zlom, kterým začala stoupat horká termální voda s rozpuštěným uhličitanem vápenným. V místech, kde se nový pramen prodral na povrch a začal stékat po svahu, se uvolňuje oxid uhličitý. Tím dochází ke srážení vápníku, vytvářejícího zářivě bílý vápenný travertin. Jeho usazováním vznikají travertinová jezírka, která volně přetékají jedno do druhého. Dlouhodobým působením byl vytvořen kaskádový systém, který postupně zaplnil celé úbočí. Místo dnes známe jako unikátní lokalitu zvanou Pamukkale.

Naše generace není zdaleka první, kterou tento mimořádný přírodní úkaz vábí. Výjimečnost Pamukkale využívali již staří Řekové ve 3. století před Kristem. Místo nazvali Hierapolis. Název byl údajně odvozen od Hiery, manželky vládce Pergamonu, takže Hieřino město, neboli Hierapolis. Ale v roce 17 po Kristu promluvila matka příroda a zlom se posunul. Silné zemětřesení smetlo celé město. Atraktivní místo však brzy znovu osídlili Římané a založili zde nové město s jimi tak oblíbenými lázněmi. Význam místa dokazuje i návštěva římského císaře Caracally v roce 215.

Město se úspěšně drželo až do roku 1334, kdy do osudu Pamukkale opět zasáhla mocná příroda v podobě dalšího ničivého zemětřesení, které znamenalo definitivní konec Hierapole.

Pamukkale je tak jedním z mnoha míst, kde se nerozlučně snoubí přírodní jedinečnost s historií, a dlouhá staletí se navzájem ovlivňují.

Ale dost historie a geologie. Co nám Pamukkale nabízí dnes? Autobus vás doveze na parkoviště, které se nachází na rozsáhlé plošině v úbočí svahu, nad travertinovými jezírky. Po vstupu do areálu se ocitnete přímo u hradeb antické Hierapole, do níž projdete Jižní římskou branou. 

Nenechte se odradit, že vidíte jen pláň s kamennými pozůstatky antického města a po sintrových jezírkách není ani vidu ani slechu. Minete pozůstatky Gymnasia a dáte se doleva ke skupině stromů slibujících příjemný stín. Odtud již spatříte, proč jste se trmáceli stovky kilometrů autobusem - zářivě bílá kaskádovitě sestupující jezírka po celém úbočí.

Pří zmínce o dávné historii, nesmíme zapomenout ani na ne příliš vzdálenou minulost. Turistický ruch se na Pamukkale nepříliš dobře podepsal. Dokonce hrozilo nevratné zničení celého termálního systému. V okolí přírodního úkazu vzniklo několik hotelů, které začaly odebírat velké množství termální vody. Navíc turisté až příliš využívali benevolence místních úřadů a hojně si užívali koupelí přímo v sintrových jezírkách. Světe div se, jiskřivá bělost se začala vytrácet a šednout mastnou špínou. Navíc se začalo nedostávat vody, která dodává přísun vápníku. Správa areálu moudře učinila této hrozbě přítrž, dokonce několik hotelů bylo zcela zbouráno. Přesto byl ale přírodní vodní systém narušen a stále se nedostává termální vody. Dnes musí být voda "přidělována" do jednotlivých částí areálu, a proto najdete velké množství jezírek zcela vyschlých. Pohled na ně je smutný, ale věřme v příslib, že se časem situace stabilizuje a Pamukkale se ukáže v plné kráse a tvořivé síle.

Od výchozího místa s výhledem na přírodní útvar se vydejme podél horní hrany k severozápadu. Dostaneme se až nad střed sintrových jezírek, kde začíná takzvaná Travertinová cesta. Je to vstup na šikmou stezku, která sestupuje podél těch nejkrásnějších kaskádovitých jezírek směrem dolů až k městečku Pamukkale, které leží pod svahem. Vstup na stezku je podmíněn tím, že se zujeme a dále půjdeme na boso. Nezní to nijak špatně. Ale vrávorání s botami po kluzkých oblých sedimentech, po nichž teče voda, není nijak bezpečné. Proto bych tuto cestu nedoporučil starším lidem nebo těm, kteří se obávají pádu. Navíc je třeba se po jejím absolvování obout, takže je nutné vyčkat, až vám oschnou nohy.

Nevydáme-li se po Travertinové cestě, vůbec to nevadí. Pokračujeme k severozápadu na výběžek a potom ještě dále. Naskytnou se nám ty nejnádhernější výhledy na celý systém. Nejhezčí jezírka i s řadou bosých turistů na stezce budeme mít jako na dlani.

Severozápadnímu konci Pamukkale se dostává méně tekoucí "přidělované" vody, než nejatraktivnějšímu středu. Zato jsou zde přímo pod chodníkem jezírka s největší plochou. Nevadí, že jim chybí zářivá bělost a jsou částečně porostlá zelenou řasou. Nabízí zajímavý pohled, kdy jejich sedimentový okraj vytváří horizont, za kterým se ztrácí celá údolí i planina táhnoucí se západním směrem od Pamukkale.

Až se nabažíte pohledy na tento mimořádný přírodní úkaz, doporučuji se chvíli věnovat historii - zbytkům antické Hierapole. Kdyby zde nebyla sintrová jezírka, která jsou největším lákadlem, turisté by sem jezdili právě za antikou. Spatříte dlouhou plošinu ležící na úbočí hory, kde je antické divadlo. Jistě vás překvapí jeho velké rozměry. 

Nedivme se, ve městě žilo až kolem 500.000 obyvatel. Tedy o nějakých 120.000 více, než je dnes počet obyvatel Brna. Před divadlem jsou zbytky Apollonova chrámu, směrem k severu se táhnou areály katedrály, městských budov až po nekropoli, jednu z největších na tureckém území.

Máte-li hodně času, můžete navštívit i Kleopatřiny lázně, které se nalézají mezi vstupem na Travertinovou stezku a divadlem. Za poplatek 25 TL si zde můžete dopřát koupele v bazénu přímo nad jedním z pramenů, vytvořeného z ulice s antickými sloupy.

V blízkosti Kleopatřiných lázní je i budova bývalých římských lázní. Zvenčí nevypadá lákavě, ale jedná se o největší objekt. V současné době se využívá jako muzeum se sbírkou artefaktů z Hierapole, nedalekého antického naleziště Beycesultan, ale i dalších míst ve Středomoří. Do muzea se platí zvláštní vstupné.

Některé cestovní kanceláře nabízejí při odjezdu z oblasti ještě zastávku na úpatí sintrového svahu při okraji městečka se stejným názvem Pamukkale. Nalézá se zde krásné jezírko, které je jakousi přírodní sběrnou nádrží celého vodního systému. Má nádherně tyrkysově zbarvenou čirou vodu. Jeho okolí je hezky parkově upraveno. 

Procházku vám zpříjemní nejen zajímavý výhled na bílé úbočí, ale i barevné husy, které rejdí jezírkem a nadšeně slupnou každý pamlsek hozený jim turisty.

V okolí Pamukkale je několik hotelů, kde se mohou turisté ubytovat. Doporučujeme například čtyřhvězdičkový Richmond Pamukkale Thermal Resort ležící na okraji vesnice Karahayit. Je vybaven venkovním bazénem, saunou i tureckou parní lázní. Od hlavního vstupu do Pamukkale je vzdálen pouhých 15 minut jízdy autem nebo autobusem. K severní bráně u nekropole se dá dojít dokonce i pěšky. Trvá to slabou půlhodinku. Přímo naproti zmíněnému zařízení leží další čtyřhvězdičkový hotel Pamukkale Ninova Thermal Spa & Hotel.

Návštěvu Pamukkale doporučujeme všem, kteří na dovolenou nejezdí jenom kvůli odpočinku na mořské pláži nebo na lehátku u bazénu. Nabízí mnoho zajímavého, počínaje unikátním geologickým úkazem a historickými památkami konče.

Užitečné informace:
Poloha: Jihozápadní Turecko
Měna: turecká lira (TRY); orientační kurz vůči české koruně je cca 5 Kč za tureckou liru
Vstupné: 20 TRY, do Kleopatřiných lázní navíc 25 TRY
Nejbližší destinace: Antalya (2h, 30 min), Istanbul (6 h, 30 min) 
Možnost občerstvení: v areálu několik stánků se základním občerstvením
Doporučené vybavení: malý ručník na otření nohou v případě vstupu na Travertinovou stezku, sluneční brýle, dostatek pitné vody 

Autor: Michal