Skalní město Petra, poklad jordánské pouště
Jsou místa hezká, krásná a pak - naprosto výjimečná. Skalní město Petra patří k těm naprosto výjimečným. Leží 238 km jižně od hlavního města Jordánska Ammánu ve vyprahlém Wadi Musa. Více než tisíc let spalo opuštěné uprostřed Šarských hor, než bylo znovuobjeveno a prohlášeno za nový div světa.
Petra byla známým místem již v biblických dobách. Tehdy ji nazývali Selá, což stejně jako latinské Petra znamená Skála. Vždyť jen kousek odtud udeřil Mojžíš holí do skály, ze které vytryskl pramen. Mojžíšův pramen můžete dodnes navštívit v nedalekém městě. Jmenuje se stejně jako údolí, v němž Petra leží, tedy Wadi Musa neboli Mojžíšovo údolí. Tohle jméno dali Petře Arabové.
Takřka tisíc let po Mojžíšovi, někdy v polovině 4. stol. př. Kr. přišli do Petry Nabatejci. Jaký byl jejich etnický původ a co dělali předtím, než vybudovali Petru, nevíme. Jejich původ je dodnes zahalen tajemstvím. Jisté je jen jedno: byli národem, který z minima dokázal vytěžit maximum. Napřed zbohatli z vybírání poplatků od karavan s kadidlem, které chtě nechtě musely projít přes jejich území. Pak si začali tesat do skal honosné hrobky. Později díky důmyslnému systému nádrží na dešťovou vodu a zavlažovacích kanálů proměnili vyprahlou krajinu Šarských hor v zelenou zahradu. Nakonec stvořili město, jehož tajemná krása nás ohromuje dodnes.
Bohužel sláva Petry netrvala dlouho. Největšího rozkvětu dosáhla v polovině prvního století po Kristu, kdy počet jejích obyvatel dosáhl 30, podle některých zdrojů až 40 tisíc obyvatel. V r. 106 město získali Římané, r. 131 jej dokonce navštívil římský císař Hadrián. Ještě později se stala hlavním městem římské provincie Palestrina Tertia a prosperovala i pod vládou Byzantinců. Pak ale přišel náhlý úpadek. Petru však nezničily ani války, ani politické změny, nýbrž skryté síly Země.
Oblast Šarských hor patří k seizmicky velmi aktivním. Střetávají se zde zemské desky, a tak Petru v pravidelných cyklech sužují silná zemětřesení. Dvě z nich byla opravdu ničivá. Po otřesech v letech 363 a 551 se většina Petry ocitla v troskách, což donutilo Nabatejce sbalit se k odchodu. Poslední lidé město opustili v 6. stol. Neudržované zavlažovací kanály zasypal písek, zelené zahrady pohltila poušť. Do neudržovaných budov a skalních hrobek se pustila eroze. V 7 stol., kdy do oblasti přišli muslimové, již byla Petra zapomenutým městem duchů. Jediným, kdo střežil tajemství její existence, byli místní beduíni.
Na lepší časy se paradoxně začalo blýskat ve 12. století v době křížových výprav, když král Balduin I. přikázal v Petře postavit dva křižácké hrady. Ale i ty byly po dobytí Jeruzaléma Saladinem r. 1187 záhy opuštěny. Čas v Petře se na dlouhá staletí doslova zastavil. Na zmrtvýchvstání si musela počkat do r. 1812, kdy sem zavítal švýcarský badatel Johann Ludwig Burckhardt. V r. 1985 byla zařazena na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V r. 2007 byla prohlášena novým divem světa
Chceme-li vstoupit do Petry, musíme projít 1,2 km dlouhou soutěskou zvanou Siq. Její vstup střeží skalní hrobka Bab Al Siq pocházející z 1. stol. př. Kr. Soutěska je široká od 2 do 5 metrů, což nijak nebrání kočárům s turisty si nevybíravě razit cestu mezi pěšími návštěvníky. Klapot koňských kopyt a pokřik halasících turistů se v ozvěně odrážejí od barevných, 200 metrů vysokých útesů tvořených železitým pískovcem. Přírodní scenérie Siqu jsou nádherné a kdekoli jinde by již samotná soutěska byla hlavním cílem cesty. Avšak v Petře na nás největší nádhera teprve čeká.
Po více než kilometru se před námi otevře malé prostranství, jemuž dominuje nejkrásnější monument Petry Al Khazneh neboli Pokladnice. Na výšku měří neuvěřitelných 43 metrů a je ukázkovým dílem helenistické architektury, ve které se mísí řecké, římské a dokonce egyptské prvky. Styl Pokladnice je tak zdobný, že více než antickou stavbu připomíná barokní chrám.
Ovšem zdobná Pokladnice nebyla ve skutečnosti pokladnicí, nýbrž hrobkou nabatejského krále Arety III. Senzacechtivá pověst, že je v hrobce ukryt faraonův poklad, se stala osudnou pro její sochařskou výzdobu. Okrouhlá kamenná lucerna na vrcholu průčelí se stala terčem arabského odstřelování, které sochy i lucernu značně poničilo. Přesto je Pokladnice nejpůsobivější stavbou Petry. Ostatně, právě Pokladnice se stala ohromující kulisou dramatického finále filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava. V kasovním trháku si zahrála tajemný chrám, ve kterém nesmrtelný rytíř střeží Kristův Svatý grál. Ale ve skutečnosti nejsou vnitřní prostory Pokladnice tak složité, jak tomu bylo ve filmu. Za impozantním průčelím je jen pohřební komora, do které je dnes navíc vstup přísně zakázán.
Pokračujeme-li soutěskou dále, dostaneme se k otevřenému prostoru s římských amfiteátrem pro 8,5 tisíc diváků, a hlavně s dalšími velmi pozoruhodnými hrobkami vytesanými do červeno oranžových skal.
Naproti amfiteátru vyrůstá ze skály 45 metrů vysoký Urnový hrob vybudovaný kolem r. 70 po Kr. Z terasy, na kterou vede krkolomné schodiště, je nádherný výhled na Petru a okolní hory. Ještě dále leží ruiny římského města s výstavní Kolonádní ulicí, chrámy, veřejnými budovami a dalšími skalními hrobkami.
Většina organizovaných výletů do Petry se omezí ne jediný den. Tak málo času však na prohlídku všech jejích krás rozhodně nestačí. Ani my jsme nestihli vidět vše, co bychom si přáli. :(
V zimním období je navíc třeba bedlivě sledovat předpověď počasí. Přijde-li bouřka se silným deštěm (a věřte, že bouřky v Jordánsku umí být opravdu silné), následující den se prohlídky nekonají. My jsme měli štěstí. Průtrž mračen přišla, až když jsme nasedli do zpátečního autobusu.
Další nepříjemnou realitou Petry jsou všudypřítomné stánky beduínů s nejrůznějšími cetkami, často necitlivě přilepené ke starověkým budovám. Nouze není ani o žebrající děcka u jinak volně přístupných (a překvapivě čistých) veřejných toalet. V soutěsce je pak třeba počítat s tím, že kůň uhánějící s kočárem či velbloud pádící s turistou na hrbu má prostě přednost.
Zkrátka, takový je zdejší kolorit. Krásné na tom je, že Petře je to jedno. Vytržená z běhu času, od všeobecného hemžení si zachovává důstojný odstup. Mlčky sní sen o kráse a o věčnosti a navzdory zástupům turistů její atmosféra zůstává působivě magická.
Užitečné informace:
Autor: Eva