Únos Kory

Někdo unesl Koru, dceru bohyně Deméter a vládce bohů Dia. Deméter je zoufalá, Zeus zuří, zatímco únosce trpělivě čeká, až se Kora smíří se svým osudem. Ovšem tenhle spor bohové jen tak nevyřeší, a tak nezbude než se uchýlit k prachobyčejné lsti.

* * *

Dívky si vyšly za město. Daleko od ulic rozpálených horkem, daleko od ospalé nálady pozdního odpoledne. Nadešla ona roční doba, kdy jaro končilo a přicházelo léto. Kdy na loukách kvetly barevné květy.

Dívky se smály a vesele rozprávěly, zatímco stoupaly úvozovou cestou. Trhaly květiny, pletly z nich věnečky. Odněkud zdáli zazníval zvuk Panovy flétny. Ale dívky neměly strach, že by je rozpustilý bůh poctil svou přítomností. Nejspíš právě teď ve vzdáleném háji škádlil odpočívající nymfy.

Došly až k osamělým balvanům na vrcholu kopce. Hrubě opracované kameny zde stály v podivném kruhu od nepaměti. Dívky nevěděly, co znamenají dávné znaky na jejich povrchu, a proč jsou kameny na kopci rozmístěny právě tímto způsobem.

Prý je vztyčili sami bohové. Možná Titáni.

"Koro, kdo sem postavil ty balvany?" zvolala jedna z dívek.

Oslovená pokrčila rameny.

"Cožpak ti o nich matka nevyprávěla?"

Kora zavrtěla hlavou. Nevyprávěla. Vlastně s matkou o takových věcech nikdy nemluvily přesto, že Deméter věděla mnohé. Říkalo se o ní, že je bohyně, která se rozhodla žít mezi lidmi. A Kora, že je dcerou samotného Dia. Ale Deméter se těm zkazkám jen usmívala. S ničím nesouhlasila, nic nevyvracela. Proč také, vždyť lidé milují tajemství.

Dívky došly k balvanům. Rukama se dotkly jejich povrchu. Prastarý chlad, který z nich čišel, shledávaly v letním horku nadmíru příjemným. Zde, mezi dávnými ruinami, bylo vždy o něco chladněji a dlouhé stíny poskytovaly vítané útočiště před zlatými paprsky slunečního boha.

Dívky zaujaté hovorem nepostřehly, že jsou sledovány.

"Glaukos není krásný, je stejně hloupý, jako tlustý," vesele se pitvořily na úkor mladíka z bohaté rodiny, který byl obecně považován za nejlepší partii ve městě.

"Má chlupaté nohy jako kozel!"

"A zadek taky!"

"Ty jsi viděla jeho zadek?"

Výbuch smíchu.

Dlouhé odpolední stíny se ještě více prodloužily. Kraj kolem potemněl. Zářivou tvář slunečního boha zahalil matný závoj. Kora, jako jediná z dívek, si povšimla té nenadálé změny. Vstala, udělala jeden dva bezcílné kroky, když v tom strnula. Její zrak se střetl s pohledem dvou temných, neuvěřitelně studených očí.

Stál mezi menhiry. Vysoký muž celý v černém. Ani mladý, ani starý. Na první pohled děsivý. Z ramen k zemi mu splýval těžký plášť. Tuniku měl přepásánu opaskem, z jehož stříbrné spony se šklebila hlava Medusy. Určitě měřil víc než šest stop. Obklopovala ho aura chladu a temnoty, bolesti a smrti. Pohled jeho studených očí patřil jen a jen Koře.

Stáhlo se jí hrdlo. Nezmohla se na víc než tlumený výkřik.

Dívky zmlkly, také ony se zahleděly na muže v černém. Poplašeně vyskočily, nedopletené věnečky a svazky natrhaných květin se snesly k zemi.

Neznámý vykročil mezi dívky. Hrubě odstrčil jednu z nich, která se mu připletla do cesty. Ostatní se jako hejno poplašených vlaštovek rozlétly všemi směry.

Jediným prudkým pohybem uchopil Koru kolem štíhlého pasu.

"Půjdeš se mnou!" přikázal.

V ten okamžik se Koře vrátila předtím ochromená vůle. Rukama se vzepřela o jeho ramena.

"Nikdy!" vzdorovitě zkřivila rty. Namísto slz měla modré oči plné hluboké nenávisti.

Avšak její odpor na něj neučinil žádný dojem. Jen ji ještě pevněji sevřel, vykročil pryč od pradávných balvanů. Zmítající se Koru táhl za sebou. Mrskala sebou jako lapená ještěrka, až se jí málem podařilo mu vysmeknout. Surově ji uchopil za zápěstí. Zkroutil jí obě ruce za zády.

Přiblížil svou tvář těsně k její: "Přestaň se vzpírat. Odpor je marný!"

Co nejvíce se odtáhla, ale plivnout mu do tváře se neodvážila. Místo toho jen bezmocně procedila: "Jsi odporný, hnusíš se mi!"

Povzneseně se rozesmál. Křikl do větru slova v jazyce, kterému nerozuměla. Její matka podobná slova pronášela, když žehnala úrodě, ale Kora tím darem nadána nebyla.

Vzduch se zavlnil, začal vřít. Země, zdánlivě neochvějná Gaia, se otřásla. Vstříc letnímu odpoledni zívla trhlinou, ze které se vyvalilo čtyřspřeží obrovitých černých koní s válečným vozem.

Kora se neubránila výkřiku. Neznámý využil jejího zděšení. Znovu ji pevně chytil kolem pasu a doslova vhodil bezmocnou dívku do vozu. Sám do něj také naskočil, uchopil opratě koní.

Takřka na místě otočil čtyřspřeží i s vozem čelem vzad.

Ocelové podkovy udeřily do rozkvetlé louky, rozdrtily bílé sedmikrásky. Polámaly stonky kopretin.

Děsivý muž hnal koně do otevřeného jícnu uprostřed louky, vstříc nejhlubší temnotě.

* * *

Štěrkovou cestu lemovala alej vzrostlých cypřišů. V pečlivě posekané trávě kvetly trsy žlutých narcisů. Muž v černém zastavil vůz před kovovou, bohatě zdobenou bránou. Sestoupil na zem, s mírnou úklonou nabídl Koře ruku: "Vítej v mém království, paní."

Jeho hlas, předtím hrubý a nevlídný, byl náhle hluboký a tichý, podmanivý. Na pobledlé tváři lemované krátkými černými vlasy i vousy se pokusil vykouzlit náznak zdvořilého úsměvu.

Proměna jeho chování Koru zaskočila. Čekala další násilí, rozhodně ne projevy úcty. Nejistě vložila svou ruku do jeho dlaně, mírně se o ni opřela. Byla suchá, a kdyby nebyla nepřirozeně studená, pak by její dotek mohl být i příjemný.

Brána se sama otevřela a oni ruku v ruce vykročili cypřišovou alejí k temnému paláci, který se tyčil na opačném konci stromořadí. 

Kráčeli mlčky a také kolem panovalo ticho. Zvláštní usebraný klid, který bolel v uších víc, než burácení hromu.

Kora se kradmo rozhlédla tím skličujícím bezčasím. Ptáci nezpívali, vítr nevál. Nic nenarušovalo mrtvý klid onoho strnulého místa. Nebe bylo nízké a šedé, prozářené mdlým rozptýleným světlem. Nesvítilo zde ani slunce, ani hvězdy a Kora si nebyla vůbec jistá, zda je den či noc, večer nebo ráno.

Náhle zaslechla zvuk podobný psímu vrčení. Bezděky se přitiskla ke svému společníkovi, s narůstajícím děsem pohlédla směrem, odkud vrčení přicházelo. Zdálo se jí, že mezi stíny cypřišů zahlédla tři páry krví podlitých očí.

"Neboj se, on ví, že ti nesmí ublížit."

"On?"

"Kerberos, strážce mé říše."

Došli k paláci. Muž v černém plášti chtěl vstoupit dovnitř, avšak Kora se zastavila.

"Počkej," hlesla. "Proč jsi to udělal?"

Křivě se pousmál: "Jsem Hádés, král podsvětí ..."

"Vím, kdo jsi. Na to se neptám. Chci vědět, proč jsi mne unesl."

"Co bys řekla?" otázal se a do jeho hlasu jako by se vkradl nádech hořkosti. Přimhouřenýma očima přejel po její štíhlé postavě.

Teď se zase ušklíbla ona. Došla k širokému schodišti, které vedlo do brány paláce. Usedla doprostřed kamenných stupňů.

"Zde se nedá ani žít, ani zemřít. Chronos nemá nad tímto místem moc, takže se mi čekání nebude zdát dlouhé."

"Čekání?" podivil se.

"Čekání. Počkám, až přijdeš k rozumu a vrátíš mne zpět."

"Chceš-li čekat, pak tedy čekej, Kerberos ti bude dělat společnost. Ale na jedno při tom nezapomínej - každý, kdo se jednou narodil, musí dříve či později vejít do Hádova domu. Já tvůj příchod jen uspíšil."

S těmi slovy prošel kolem Kory a stejně osamělý, jako kdykoli předtím, zmizel ve dveřích paláce.

* * *

Začalo to jako nepohodlí, pokračovalo pícháním v kříži, pak skutečnou bolestí uprostřed zad mezi lopatkami.

Kora se napřed snažila najít polohu vhodnou k sezení, potom se začala procházet. Skřípání štěrku pod podrážkami sandálů jí ve všeobjímajícím tichu připadalo nesnesitelné.

Zkusila zpívat, avšak písnička jí po několika taktech odumřela na rtech. Vlastní hlas připadal Koře prázdný a dutý, jako by zpívala do plstěné deky.

Kerberos ležel opodál na štěrku, a zatímco jeho dvě hlavy tvrdě spaly na zkřížených tlapách, třetí Koru po očku sledovala.

Dívka obešla Kerbera uctivým obloukem. Vrátila se cypřišovou alejí zpět k tepané bráně. Zkusila vzít za kliku, a když se brána nepohnula ani o píď, vykročila k paláci.

K paláci, k bráně, k paláci ...

Ani den, ani noc, nekonečná prázdnota.

Dokonce i Kerberova třetí hlava přestala Koru sledovat a spokojeně usnula.

Pak Kora spatřila stíny. Stály mezi cypřiši a s prázdnými výrazy hleděly nikoli na ni, ale skrze ni. Zkusila na ně promluvit, avšak mrtví neodpovídali. Jen tam tak stáli a dívali se. Zmizeli stejně rychle, jako se objevili. Neprojevovali ani radost, ani smutek. Nebyli odpudiví, jen stejně mdlí, jako svět, v němž prodlévali. Navždy lapení v nicotě Hádova království.

Namísto alejí zpět k paláci, vydala se Kora jednou z bočních cest kamsi do bludiště mezi cypřiši. Cesta ji zavedla k řece. Byla mírná a tichá, líná jako uprostřed zimního úhoru. U dřevěného mola z křivých prken stála loďka. U vstupu na molo čekal převozník. Více stínem, než živou bytostí, mlčky čekal, až bude zavolán.

"Chárone, odvez mne zpět," přikázala Kora.

Muž k ní otočil tvář. Zpod šedé kápě hleděl na nešťastnou dívku prázdnými důlky bez očí. Ústa bez rtů se ani nepohnula.

"Chárone, prosím ..."

Přistoupila těsně k němu, odvážila se dotknout splihlého rukávu, jenž byl namísto pevné paže vyplněn kostnatým pařátem.

"Pomoz mi, matka ti tvou dobrotivost tisíckrát oplatí."

Avšak ani slovo nesplynulo z dávno mrtvých úst.

"Slyšíš?"

Nad hladinou se ozvalo troubení na volský roh. Duše zemřelých se dožadovaly vstupu do podsvětní říše.

"Slyším. Musím jít, volají mne. Převážím jen sem, nikdy zpět."

Vstoupil do loďky, dlouhým bidlem odrazil chatrné plavidlo od mola. Bezmocí pološílená Kora sebrala ze země hrst kamínků, hodila je za loďkou mizící v mlžném oparu. Dopadly do vody, avšak hladinu Acheronu rozvířily jen na krátko.

Tápavě se vydala zpět cestou, kterou přišla. Pro slzy už ani neviděla. Bezcílně procházela krajinou stínů, kde jakákoli naděje byla marnou pošetilostí a z pocitů přežila jen beznaděj.

Došla zpět před palác. Kerberos zde nebyl. Nejspíš šel uvítat ty, které přiveze Cháron.

Zvrátila hlavu, zadívala se do potemnělých oken paláce. Nikoho neviděla, přesto věděla, že vládce mrtvých je uvnitř, že se na ni dívá.

Možná dokázal dohlédnout až k řece, možná se kochal jejím žalem. Možná byl jen nekonečně osamělý a čekal, až se rozhodne mu věnovat svou přízeň.

Kora se zarazila, otřela si z tváří slzy. Bolest a beznaděj ustoupily stranou. Zrodil se nový pocit. Docela obyčejná zvědavost.

* * *

Vzala za kliku cedrových dveří paláce. Vešla dovnitř. I zde na ni nečekalo nic horšího než nicota. Prázdné chodby a síně, všechny obložené černým matně žíhaným mramorem. A také nábytek z ebenového dřeva. Kora pohladila malý stolek vykládaný vzácnou černou perletí, na kterém stála mísa s granátovými jablky.

"Proč se schováváš?" zašeptala.

Chtěla křičet, ale něco uvnitř, blízko srdce, jí bránilo narušit věkovitý klid onoho místa. Bezděčně sebrala z mísy jedno z granátových jablíček a vydala se dál do nitra opuštěného paláce.

Zase procházela prázdnými místnostmi a chodbami, prohlédla si i rozlehlé atrium s cypřiši a jezírkem. Voda v něm byla stejně sklovitě černá a hladká jako mrtvá hladina Acheronu.

Kora šla dál, až vstoupila do obrovitého sálu. Rozlehlého, zdánlivě nekonečného. Vysoký strop podpíraly řady sloupů. Na konci sálu stál trůn. Obrovitý, vytesaný z jednoho kusu černého kamene. Nebyl stvořen pro člověka, byl stvořen pro boha. Avšak, stejně jako palác, i on byl prázdný.

Kora si zklamaně povzdychla. Vystoupala po černých schodech, stanula u prázdného trůnu. Okamžik zaváhala, než usedla. Jen krátce přemítala, kdo vlastně postavil palác a zasadil cypřiše v aleji, kdo pečoval o rozkvetlé narcisy podél cesty, kdo natrhal granátová jablka, z nichž jedno držela v ruce.

Najednou se cítila strašlivě unavená. Hlavu si podepřela rukou. Zavřela oči. Už nebylo nic, na čem by záleželo. Nic, pro co by stálo za to žít. Necítila ani bolest, ani beznaděj a i zvědavost se změnila ve zklamanou prázdnotu.

* * *

Deméter zuřila.

Zuřila?

Slabé slovo. Byla vzteky bez sebe.

S tváří staženou bezmocným hněvem předstoupila na vrcholu hory Olymp před vládce bohů Dia. Stanula před jeho trůnem v plnosti svého božství, oděná ve sněhobílém rouchu a zlatých sandálech. Vlasy barvy zralé pšenice jí zdobil věnec klasů a polního kvítí. V modrých očích se jí vařila mračna letní bouřky.

Zeus měl tušení, či spíše jistotu, že rozhovor, který ho čeká, příjemný rozhodně nebude. Nebylo to tak dlouho, co zažehnal nepříjemnost s jistou Európou, a už ho čekala další. Zachytil pohled své manželky Héry, která postávala opodál a s pobaveným úsměvem hleděla mezi bělostné sloupoví paláce bohů. Jako by ji náhle nezajímalo nic jiného, než umně vytesané žebrování nebetyčných sloupů.

"Deméter, vítej v mém domě," spustil Zeus s předstíranou bodrostí. "Milá sestřičko, je to už opravdu dávno, co jsme ..."

"Hádés, bůh podsvětí, unesl naši dceru," zchladila Dia ledovým tónem.

Na slovo naši dala hodně velký důraz. Pohledem přitom střelila po Héře, jejíž žárlivost na záletného manžela byla pověstná. Avšak Héra se nepřestávala usmívat. Kdysi se hodně trápila, když ji Zeus - jen on sám ví pokolikáté - s Deméter podvedl. Teď cítila malé soukromé zadostiučinění.

Zeus protáhl tvář: "Cožpak by se Hádés něčeho podobného odvážil?"

"Nedělej, že o ničem nevíš," sevřela ruce v pěst Deméter. "Zajisté si vzpomínáš, jak jsi mu při jedné opravdu povedené hostině Koru přislíbil."

Héra nasadila výraz plný ironického soucitu.

"Nebohá Kora," zanaříkala. "Ani netušíš, má drahá, jak s tebou soucítím."

Vzala z nízkého stolku zdobenou mísu se šťavnatými hrozny: "Mohu nabídnout ovoce?" zavrněla jízlivě.

Deméter se chystala odseknout něco hodně jedovatého, ale Zeus ji předešel: "Víš, že sliby bohů jsou nevratné."

Deméter se zamračila: "Devět dní jsem bloudila krajem a hledala Koru. Všichni zapírali. Nakonec to byl bůh slunce Hélios, kdo mi řekl pravdu. On jediný se nebojí smrti a temnoty. A ty? Co uděláš ty?"

Zeus smířlivě objal rozzlobenou, ale hlavně nešťastnou Deméter kolem ramen: "Já, moje drahá, nemohu udělat nic. Slib je slib. Nemohu ho jen tak zrušit."

"Slib opilce nic neznamená!" vyprskla Deméter.

Zeus dotčeně povytáhl obočí, Héra potlačila úsměv.

"Je snad vládce bohů bezmocný proti bohovi podsvětí?" nepřestávala naléhat Deméter. "Žádám spravedlnost!"

Zeus se zachmuřil: "Spravedlnost nebo porušení slibu?"

Deméter si zakryla tvář rukama, odvrátila zrak. S klidem, z něhož Dia zamrazilo, prohlásila: "Pokud mi ty, vládce bohů, odpíráš svou pomoc, pak věz, že já sešlu na zemi neúrodu. Lidé budou umírat hladem a nikdo již nebude přinášet oběti bohům."

Rukou udělala mírné, nenápadné gesto. Hrozny v míse, kterou Héra dosud držela, se rázem scvrkly hnilobou. Héra v nekonečném údivu naprázdno pootevřela ústa. Nečekala, že by dobrotivá Deméter byla něčeho takového schopná.

Ve stejný okamžik se nebe nad Olympem zatáhlo hustými mraky. Na posvátnou horu padl stín. Mezi mramorovými sloupy zavanul ledový severní vítr. Uprostřed horkého léta s sebou přinesl sníh a chlad.

Neúrodu a smrt.

* * *

Jak Deméter řekla, tak se také stalo. Obilí zmrzlo na polích, slunce zakryly mraky ztěžklé sněhem. Sluneční bůh se svým vozem raději jen nakrátko vyjížděl na nebeskou klenbu, aby po rozmoklé břečce nesklouzl na zem.

Nastala tma a divné příšeří, kdy nebylo možné odlišit den od noci a noc od dne. Jako by se matka Gaia změnila v říši mrtvých. Hladomor zachvátil kraj, vymíraly celé vesnice i města. Smrt zaklepala na dveře odlehlých samot.

Dny, týdny, měsíce trval čas plný beznaděje.

Ti, kteří dosud žili, v hrůze obraceli zrak k obloze i k vrcholu hory Olymp. Marně prosili Všemocné o slitování, marně vyhlíželi kočár slunečního boha na nebeské klenbě.

Nebe zůstávalo šedé a nízké. Mrtvé.

Lidé přestali ctít bohy, kteří jim odepřeli svou přízeň. Nepřinášeli oběti. Chrámy byly uzavřeny, svatyně opuštěny. Obětiště zela prázdnotou.

Nadešel čas nekonečného smutku.

* * *

"Jsem rád, že jsi zavítala do mého domu."

Hlas boha Háda, hluboký a klidný, vytrhl Koru ze strnulosti.

Zamrkala, zmateně zatěkala očima kolem. Nejspíš na okamžik usnula. Přejela si rukou přes obličej, když v tom se zarazila. Už nebyla oblečená do bílé tuniky, ve které si vyšla jednoho letního odpoledne s děvčaty za město, ale do bohatě řasených černých šatů ze vzácného hedvábí. Dlouhé štíhlé prsty jí zdobily prsteny s černými perlami, na krku měla těžký náhrdelník.

Cítila, že se něco stalo i s jejími vlasy. Jako klubka černých hadů jí splývaly na bílá ramena. Barva zralého obilí se změnila v temnotu podsvětí. Koře se stáhlo hrdlo. Věnovala Hádovi zděšený pohled.

"Co jsi to se mnou provedl?" vykřikla přidušeně.

Bůh podsvětí se usmál. Předstoupil před trůn. Mírně se Koře uklonil: "Jsi překrásná."

V širokém gestu rozpřáhl paže, jako by chtěl obejmout celou svou říši: "A můžeš být paní toho všeho."

Kora povstala. Ani si neuvědomovala, jak vznešeně působí.

"Paní všeho? A čeho vlastně? Prázdnoty? Smrti a chladu? Opuštěného trůnu?"

Hádés k ní vykročil. Stanuli jeden proti druhému. Teď, když se snažil usmívat, musela Kora připustit, že není ani trochu ošklivý. Jen nepřirozeně bledý. V hlubokých očích měl chlad a smutek. Nekonečné osamění. A také odhodlání nikdy ji nepustit zpět.

"Staň se mou královnou," řekl tiše, podmanivě.

Mlčky zavrtěla hlavou, ale promluvit nedokázala.

"Prosím."

Znovu vyjádřila tichý nesouhlas. Byla rozhodnutá za žádnou cenu neustoupit. I kdyby jí nabídl všechny poklady podzemního světa, ona se nevzdá.

Avšak Hádés už nic nenabízel. Pomalu, aby ji nevyděsil, pohladil Koru po tváři. Konečky prstů sjel níž až k bílému krku. Bylo zvláštní, jak vzrušujícím způsobem se jí uměl dotýkat. Jemně a přitom nesmlouvavě si Koru přitáhl, přitiskl svá ústa na její.

Nebránila se, ani neprotestovala. Jediné, co v tu chvíli dokázala udělat, bylo opětovat polibek boha mrtvých.

Granátové jablko vyklouzlo Koře z dlaně, skutálelo se po mramorových schodech. V jeho slupce se objevila trhlina. V ní se zaleskly kapky šťávy temně rudé jako krůpěje čerstvě prolité krve.

* * *

Chrám v Eleusíně byl odnepaměti zasvěcen bohyni Deméter. Vždy zářil bělostnou vznešeností a reliéfy na stěnách hýřily jasnými barvami. Nyní byl obklopen závějemi našedlého sněhu, z nichž tu a tam vyčnívaly pahýly umrzlé révy. Dříve kněžky z hroznů lisovaly víno, které teklo proudy při mystériích zasvěcených bohyni. Nyní zčernalé větve připomínaly pokroucené pařáty stařen.

Cestou, ledabyle proházenou k chrámové bráně, kráčel muž. Starý, ve vlněném rouchu, s plstěným kloboukem na hlavě a holí v ruce. Zastavil se před chrámem. Dlouze se zadíval na omšelou svatyni. Po chvíli tichého rozjímání vystoupal mezi sloupy chrámového průčelí. Počkal, až k němu dojde jedna z kněžek. Tichá, pokorná.

"Vítej poutníku, avšak nepřicházíš v požehnaný čas. Náš kraj byl stižen neštěstím. Chrám je zavřený."

"Řekni své paní, že s ní musím mluvit."

Kněžka se zarazila: "Koho mám ohlásit?"

"Jsem Zeus, vládce bohů."

* * *

Odvedla ho do nejzazší části chrámu, do nejsvětější svatyně. Nedalo mu, aby se krátce nezastavil před sochou Deméter. Byla přesně taková, jakou si ji pamatoval, když zplodili Koru. Plná života a ženskosti. Jiná, než zoufalstvím pohublá matka, která ztratila dceru.

"Nevím, zda s tebou bude chtít mluvit," hlesla kněžka. "Neviděli jsme ji od chvíle, kdy přišla. Pouze jí špehýrkou ve dveřích dáváme jídlo."

Tázavě pohlédla na poutníka. Ten muž měl v sobě cosi neobvyklého, přesto jí nedalo, aby vyjádřila pochybnost: "Opravdu jsi bůh?"

Něčemu takovému se dalo jen těžko uvěřit, ačkoli pověsti vyprávěly nejrůznější příběhy o výletech bohů mezi smrtelníky.

Zeus se hořce pousmál. Dříve by ji srazil bleskem. Nyní její nevíru přešel matným povzdechem.

Kněžka přistoupila ke dveřím vedoucím do malé komůrky. V předepsaném sledu na ně zaklepala. Po drahné chvíli se uprostřed dveří otevřela malá špehýrka. Ve špehýrce se objevilo oko. Modré jako nebe nad zralým lánem. Náhle temné jako obloha před letní bouřkou. 

Deméter prudce otevřela dveře. "Co chceš?" štěkla na starce v hrubém plášti a plstěném klobouku.

Vlasy barvy zralé pšenice měla protkané stříbrnými nitkami smutku. Kolem očí a přísně stažených úst se jí usadily jemné vějířky vrásek.

"Mohu vstoupit?" otázal se zdvořile.

"Ne! Co máš na srdci, přednes mi zde."

Naznačil kněžce, jejíž zvědavost začínala být nepokrytá, že by raději uvítal jistou dávku soukromí. Sklopila zrak, zmizela v přítmí opuštěné svatyně.

"Dobrá," pokrčil rameny. "Leč, v sedě lépe se jedná," a případná hysterie nebude zdaleka tak působivá, pomyslel si kysele.

Avšak Deméter setrvala v ledovém klidu: "Neobávej se, jednání nebude dlouhé. Podmínky jsou jasné. Zimní úhor nepoleví, dokud Hádés nepropustí mou dceru."

"Naši dceru," opravil ji s mírným úsměvem.

Přisunul se blíž k rámu dveří. Zdánlivě bezděky položil svou ruku na ruku Deméter, kterou se opírala o zárubeň. Héra byla daleko a Deméter, jakkoli nešťastná a o pěknou řádku let starší, byla pořád pěkná ženská.

Zakroutila hlavou. Vždy dokázala poznat, na co on právě myslí. Přesto neucukla, jen mu věnovala káravý pohled. Nakonec, i to musel považovat za úspěch. Aspoň prozatím.

"Kora není nešťastná. Je pro ni poctou, být ženou boha," zabručel smířlivě. "Lidé zbytečně umírají a bohové truchlí po obětních darech. Bojí se, že budou zapomenuti."

"Bezmocným bohům jiný osud nepatří."

Zhluboka se nadechl, zadržel dech. Vydechoval jen velmi, velmi pomalu: "Hádés se neplete do mých věcí a já zase do jeho. On vládne mrtvým, já živým. Taková byla dávná dohoda."

"Ale on spáchal zločin. Unesl Koru a ..."

" ... a učiní ji šťastnou. Někdy je smrt jen začátek," dodal s výrazem smířeného filozofa.

"Ale Kora nezemřela!"

Deméter se Diovi prudce vytrhla. Se ztrátou dcery se nikdy nesmíří.

Otočila se k němu zády: "Marně jsi vážil cestu, všemocný Die. Na svém rozhodnutí nic nezměním."

Odpovědí jí bylo ticho.

Když se po chvíli odměřené několika údery srdce ohlédla přes rameno, vládce bohů byl pryč.

* * *

"Zatracená ženská! Mám po krk té její tvrdohlavosti!"

Zeus se vrátil na Olymp v náladě, jež nevěstila nic dobrého. Metal blesky na všechny strany. Kraj, beztak sužovaný rozmary počasí, zachvátila bouře nevídaných rozměrů. Lidé v hrůze obraceli oči k obloze, ze které se sypaly přívaly sněhu doprovázené zelenými blesky. Něco takového nepamatovali ani stařešinové. I největší optimisté dospěli k závěru, že nastal konec světa.

"Umíněná mrcha!"

Héra raději mlčela.

"Bestie!"

Zeus hromotřas udeřil pěstí do opěrky mramorového trůnu.

"Okamžitě pošli pro Herma," zahřímal a dole na zemi provazy blesků zapálily střechy domů. "Ať ihned přivede Háda!"

Bůh s okřídlenými sandály se zhmotnil před rozhněvaným vládcem. Nebylo třeba pro něj posílat. Byl zvyklý být vždy po ruce. Jeho lety vypěstovaný cit mu říkal, že nyní je situace opravdu vážná.

"Jak poroučíš, vševládný Die," uklonil se posel bohů pokorně. "Tvůj bratr se dostaví."

"A ty," zaburácel Zeus na Héru, "svolej ostatní bohy. I Deméter!"

* * *

"Nerad ruším, vznešený Háde, avšak vládce bohů Zeus tě volá na Olymp."

Štíhlý mladík se zlatými lokýnkami a okřídlenými sandály lehce poklepal na rameno boha Háda, který svíral v náručí Koru.

Hádés sebou trhl, odstrčil zmatenou Koru prudčeji, než by si přál. Klopýtla, ztěžka dosedla zpátky na trůn. Hádés probodl Herma ledovým pohledem, ale posel uvyklý nevlídnosti, si z jeho výrazu jen pramálo dělal.

"Nectíš posvátné soukromí?" zaburácel rozlícený Hádés.

"Zeus tě volá na Olymp," zopakoval Hermes se stále stejným zdvořilým úsměvem. "Rád by s tebou projednal ..."

Nedořekl. Než se stačil vzpamatovat, válel se na mramorových stupních před Diovým trůnem na Olympu. Nad ním se tyčil Hádés v celé své děsivé monumentálnosti. Až se chudákovi Hermovi nechtělo věřit, že se jen před okamžikem věnoval dočista jiným věcem. Jenomže i Zeus usazený na trůně vypadal velkolepě a hlavně neústupně.

Hermes rychle přikázal sandálům s pochroumanými křídly, aby ho odnesly stranou. Nerad by překážel. Rozhovor vznešených mohl začít.

Zeus povstal. Hádés přimhouřil oči jako šelma chystající se k útoku. Za jeho zády se v čele s Hérou shromáždili ostatní bohové. Jen Deméter odmítla přijít. Nadále okázale truchlila ve svém chrámu v Eleusíně.

"Vítej, bratře!" zaburácel Zeus. "Jsem opravdu rád, že jsi přijal mé pozvání!"

* * *

Hádés brvou nehnul. Jen věnoval Diovi pohled studenější než dotek Cháronovy ruky.

"Lidé zbytečně umírají kvůli tvým choutkám," vznesl Zeus obvinění.

"Kvůli mým choutkám nebo tvému slibu?" odtušil Hádés, a když Zeus výhružně mlčel, pokračoval: "Všiml jsem si, že má převozník poslední dobou napilno. Udeřila snad cholera?"

Zeus temně zamručel. Lidé dole pod Olympem se chvěli pod spálenými střechami domů a v hrůze čekali, co dalšího přijde.

Hádés stáhl koutky úst: "Odpusť mi mou nedovtipnost. Chápu, zřejmě hladomor. Nejspíš neúroda," výmluvně zašilhal po prázdném místě mezi bohy, kde měla být Deméter.

"Mlč!"

Zeus bleskem udeřil do mramorové podlahy paláce. Ostatní bohové se leknutím přikrčili. Jestli si ti dva vjedou do vlasů, svět nepřežije.

Hádés však zachoval vznešený klid.

"Poslyš můj příkaz," zasyčel Zeus. "Vrátíš Koru matce. Víc netřeba dodávat. Čekám na tvou odpověď."

Napětí mezi oběma bohy nabylo takřka hmotné podstaty.

Hádés se zhluboka nadechl: "Vrátím Koru matce," pronesl k úlevě všech po chvíli dlouhé jako sama věčnost. "Mám však podmínku."

Zeus se zamračil. Vyčkával.

"Kora se smí vrátit zpět, pokud však neporuší odvěké pravidlo a nepozře v mém království žádný pokrm," uzavřel Hádés.

Zeus se ještě více zachmuřil, pohledem se dotázal přihlížejících bohů. Héra přikývla a spolu s ní i ostatní. Hádovu nabídku shledávali spravedlivou.

"Dobrá," pronesl Zeus. "Nechť je po tvém."

* * *

Kora se ještě ani nestačila vzpamatovat z toho, jak prudce předtím dosedla zpět na trůn, když vtom před ní opět stál Hádés.

Zdálo se jí, že zmizel jen na okamžik ne delší než mrknutí oka.

"Co se stalo?" vyhrkla.

Hádés nabídl Koře ruku, pomohl jí vstát. "Jsi volná, můžeš jít," řekl bez známky jakýchkoli pocitů.

"Volná?" zdráhala se uvěřit.

"Sám Zeus se za tebe přimluvil. Smíš se vrátit k matce."

"Kdy?"

"Třeba hned."

Kora se rozesmála. Takže přece jen došlo na její slova a našel se někdo, kdo přivedl Háda k rozumu. Nadšeně se rozeběhla sálem, avšak v jeho středu se náhle zastavila. Ucítila v zádech Hádův pohled.  Pomalu se ohlédla přes rameno.

Stál před prázdným trůnem. Poražený a přesto vyrovnaný. Podobný kamenné soše.

"Nedívej se tak," vydechla. Nevyřčené výčitky ji zraňovaly víc, než si byla ochotná připustit.

Pomalu sestoupil dolů. Sehnul se pro granátové jablko ležící na posledním z černých schodů. Došel ke Koře.

"Nemůžeš po mně chtít, abych sdílel tvou radost," řekl hlasem plným stínů a zklamání.

Kora se kousla do rtu. Nechtěla žít na věky uvězněná v podsvětí, ale také mu nechtěla ubližovat.

"Nemůžu tady zůstat," šeptla omluvně.

"Ne, nemůžeš. Tvá matka truchlí, zemi stihla neúroda, lidé hynou. Deméter zvítězila. Já mohu jen litovat, že mi osud nedopřál víc než jeden polibek."

Pozvedl granátové jablko mezi sebe a Koru, vtiskl jí ho do ruky: "Pro tebe, na cestu. Budeš mít hlad."

Kora se zadívala na rudou šťávu vytékající z prasklého plodu. Najednou si uvědomila, jak strašlivou má žízeň a jak krutý hlad svírá její nitro. Rychle jablko rozlomila, snědla jedno zrnko.

Ale zrníček jsou v granátovém jablíčku stovky, a ona nemůže nechat matku tak dlouho čekat. Otočila se na patě, znovu se rozeběhla sálem k východu z paláce.

Na Háda se už ani neohlédla.

Nespatřila, jak upřeně za ní hledí a jak moc potutelně se přitom usmívá.

* * *

V Eleusíně, v malé komůrce za chrámovou lodí truchlící Deméter zvedla hlavu. Naklonila ji ke straně. Přimhouřila oči. Pozorně naslouchala.

"Koro?" vydechla nevěřícně. "Och, všemocný Die ..." zamumlala s narůstající radostí.

"Koro!"

Rozrazila dveře, doslova prolétla zšeřelým chrámem. Několik kněžek se za ní udiveně ohlédlo. Stanula mezi sloupy vznešeného průčelí.

Cestou mezi závějemi sněhu a zmrzlou révou kráčela mladá dívka. Vypadala sice jinak, než kdysi, ale Deméter přesto věděla, že je to Kora.

Rozeběhla se dolů po chrámovém schodišti. Zaplavená štěstím sevřela Koru v náručí. Objímala dceru a její radost neznala mezí.

Sníh kolem rychle mizel. Několikaměsíční závěje rázem tály. Louky se zazelenaly a rozkvetly kvítím. Réva se obalila šťavnatými plody. Lány opět začaly přinášet úrodu.

Lidé se zaradovali, přinesli oběti bohům.

Náhle však krajinu zahalil stín. Předzvěst smrti.

Deméter se zamračila. Odtáhla se od Kory. Pozorně si dceru prohlédla. Srdce se jí zastavilo v nekonečném úleku.

"Koro, řekni, že to není pravda," zaštkala. "Řekni, že jsi to neudělala!"

"O čem to mluvíš? Co jsem neměla udělat?"

Deméter klopýtavě couvla o několik kroků zpět. Jako beztvarý chomáč se sesunula na velký kámen u cesty.

"Ty nejsi má dcera," zalkala. "Jsi její stín. Přelstil nás všechny. Dia, mne i tebe."

Kora usedla vedle matky, objala nešťastnou ženu: "Matko, já ti nerozumím ..."

"Hloupá, proč jsi jedla granátové jablko? Utišilo snad jedno zrnko tvůj hlad?!"

Pološílená bezmocným vztekem vytrhla Deméter Koře z ruky rozlomené granátové jablko. Udeřila s ním o zem, až se rozprsklo všemi směry.

V Koře by se krve nedořezal. Jak jen mohla zapomenout, co platí v říši mrtvých.

Každý, i ten nejhloupější smrtelník věděl, jakými pravidly se Hádovo království řídí. A ona, dcera bohů, se nechala docela obyčejně nachytat.

"Má paní, už je čas. Půjdeme."

Hlas boha Háda, který se zjevil nedaleko, byl klidný a vyrovnaný, podbarvený vítězstvím. Napřáhl ke Koře ruku.

"Proč jsi to udělal?" vzlykla Kora.

Zpříma pohlédl do jejích očí: "Protože tě miluji," prohlásil s překvapivou upřímností.

Deméter vyskočila. "Miluješ?" vyprskla sžíravě. "Je snad podvod znakem lásky?"

Odhodlaně se postavila mezi vládce podsvětí a Koru. "Jen si vezmi, co jsi lstí získal, ale věz, že mrtvým bude tvá říše malá!"

Nebe, předtím azurově modré, se znovu zatáhlo černými mraky. Opět zadul ledový vítr. Na barevné květy a zelené louky se začal sypat sníh.

Sluneční bůh rychle hnal zlatý vůz do bezpečí za obzor. Úroda zmrzla na polích, réva zčernala. Plody opadaly z jabloní. Lidé v hněvu obrátili zrak k nebesům. Prokleli samotné bohy, vyplenili chrámy.

"Tak dost, ženská bláznivá!" zahřímal Zeus.

Starý muž v hrubém plášti a plstěném klobouku vztekle nakopl zmrzlou hroudu sněhu, která se mu připletla pod nohy. Poutnickou hůl zabodl do závěje.

Uchopil Deméter oběma rukama za ramena, prudce s ní zatřásl: "Přestaň, nebo tě bleskem srazím do nejhlubšího Tartaru!"

Deméter naprázdno otevřela ústa ...

"Už ani slovo!"

... a pak je zase zavřela. Doslova přetékala bezmocným hněvem, ale protivit se Diovi se více neodvážila.

"Co navrhuješ?" otázala se náhle krotká a pokorná jako čerstvě narozená ovečka.

Zeus byl rád, že se Deméter uklidnila a možná i začala rozumně uvažovat, ačkoli zdárným koncem si nebyl jistý ani zdaleka.

"Jednu třetinu roku bude Kora s Hádem v podsvětí, další dvě s tebou. Taková je má nabídka."

Oči tří bohů se upřely na Koru. Na jejím rozhodnutí nyní závisel osud celého světa. Kradmo pohlédla na Háda.

Tvář měl vážnou, ale jeho tmavé oči se usmívaly. Nemohla si nevzpomenout, jak nadmíru příjemný byl jeho polibek. Už nepochybovala, že je tím, kdo ji dokáže učinit šťastnou. Pro ten krásný okamžik mu byla ochotná odpustit prakticky cokoli. Však on jí všechny ústrky tisíckrát vynahradí.

Ještě chvíli zaváhala, než tiše odpověděla: "Souhlasím."

"Já také," přidal se Hádés.

Ne, že by byl úplně spokojený, ale vcelku střízlivě usoudil, že dostal víc, než mohl požadovat. I když bude mít Koru pro sebe jen třetinu roku, mají před sebou celou věčnost.

Jen Deméter dlouze mlčela, bojovala sama se sebou. Ale nakonec i ona vyjádřila souhlas.

* * *

A tak od těch dob opouští Kora, jež přijala v Hádově říši nové jméno Persefona, každé jaro svého manžela a vrací se k matce.

Deméter se raduje a s ní celý svět.

Po jaru a úrodném létu přichází podzim. Šťastný Hádés vítá zpět v podsvětí svou ženu a Deméter truchlí.

Přichází zima.

A zatímco si bohové tak podivným způsobem uspořádali své věci, lidem zbývá jediné - doufat, že se běh světa nikdy nezastaví a po zimě opět přijde jaro.

Autor: Eva