Ostrov Santorini, bájná Atlantida a soumrak bohů v Egejském moři

23.05.2018

Dnes je řecký ostrov Santorini modrobílou perlou Egejského moře. Pravidelně obsazuje první příčky v anketách o nejrůznější "nej". Jeho krása je nesporná. V dávném starověku byl nazýván Théra nebo také Kallisté, tedy Nejkrásnější. Ale jeho dnešní krása byla vykoupena krutým osudem, jenž dal vzniknout legendě o bájné Atlantidě.

Přenesme se někdy do poloviny patnáctého století před Kristem. Země na Théře se otřásá, lidé ve městě Akrotiri narychlo opouštějí své domovy. Tuší, že se chystá něco strašného. Do vysokých nádob pečlivě uzavírají olej, víno a obilí. Zabezpečí domy, avšak cennosti si raději berou s sebou. Přesto doufají, že se na Théru časem vrátí. Odplouvají na nedalekou Krétu. A pak už jen bezmocně sledují sopečnou erupci, která nemá v zaznamenaných dějinách lidstva obdoby. V ten okamžik netuší, že erupce zničí nejen Théru, ale celou jejich kulturu, kterou dnes nazýváme Mínojská.

První výbuch je sice silný, ale ostrov ještě stále drží pohromadě. Pak ale dojde ke zhroucení sopečného kužele a k zatopení žhavého magmatického krbu studenou mořskou vodou. Exploze, která následuje, rozmetá ostrov na kusy. Vědci se dlouho přeli, jak silný výbuch Théry vlastně byl. Nakonec dospěli k šokujícímu závěru: exploze byla mnohonásobně silnější než výbuch sopky na ostrově Krakatoa.

Síla výbuchu sopky se měří tzv. stupnicí VEI (Volcanic Explosivity Index). Jen pro představu: nechvalně proslulý Vesuv dosáhl síly výbuchu 5, Krakatoa čísla 6 a Théra dosáhla na stupeň číslo 7. Stupnice VEI je logaritmická, což znamená, že například stupeň 6 je desetkrát silnější, než stupeň 5.

Výbuch Théry způsobí vlny tsunami, které dosáhnou výšky až 150 metrů a nechybí ani pyroklastický mrak o teplotě mnoha set stupňů Celsia. Trvá jen pár desítek minut, než apokalypsa dorazí na severní pobřeží Kréty. Lidé nemají šanci udělat prakticky nic. Vše, co stojí běsnícím živlům v cestě, je zničeno. Přístavy, obchodní loďstvo, sídla na pobřeží. Kolik mrtvých si katastrofa ve své první fázi vyžádala, dnes nevíme. Přesto jsou následky děsivé. Ovšem ani to by na zničení prosperující civilizace nestačilo. Théra má v rukávu ještě jeden zničující triumf.

Do atmosféry vyvrhne 100 km3 sopečného materiálu. Při finálním výbuchu, kdy se zhroutí magmatický krb a zaplaví jej mořská voda, se většina ostrova v minutě vypaří. Výbuch Théry v ten okamžik dosáhne kataklyzmatických rozměrů. Z ostrova nezbyde víc, než úzký prstenec sterilní pemzy. Vše živé je spáleno na prach. Ale umírá i sama Théra. Propadlý kráter sopky je zaplaven mořem a vulkán pomalu usíná. Z původního skalnatého masivu "přežijí" pouze dvě hory dnes nazývané Messa Vouno a Profitis Ilias. Množství vyvrženého popela je tak velké, že jeho stopy se nacházejí až v arktických ledovcích.

Ale pro Mínojce je to jen začátek utrpení. Slunce zmizí, den se změní v noc. Krétu pokryje sopečný popel. Atmosféra je plná jedovatých sopečných plynů. Jejich spojením s vodou v mracích vznikne kyselý déšť, který zpustoší úrodu. V Egejském moři nastává doslova a do písmene soumrak bohů. Následují roky bez léta. Popel rozptýlený v atmosféře brání slunečním paprskům proniknout k povrchu. Celkově se ochladí. Přichází neúroda a spolu s ní hladomor a smrt. Do té doby prosperující Mínojci nechápou, čím rozlítili bohy. Uchýlí se k zoufalým činům – k lidským obětem, které se v egejské oblasti již dávno nepraktikují. Ale ani to nepomůže.

Jak to tak bývá, je zde někdo třetí, kdo se směje. Tím někým jsou Mykéňané na Peloponésu. Měli obrovské štěstí, že je katastrofa v podstatě nezasáhla. Po zuby ozbrojení válečníci už dlouho po Krétě šilhali. Ale zmasakrovat Mínojce, kteří sice byli vojensky neškodní, zato byli jakožto zdatní obchodníci zadobře s celým Středomořím, se přece jen báli. Vzbudit hněv silných národů si Mykéňané nemohli dovolit. Ovšem teď jim jde osud na ruku. Oslabená Kréta jim leží u nohou. Netrvá dlouho a Mykéňané se jí zmocní. Mínojská civilizace takřka přes noc zaniká.

Možná si řeknete, proč spřátelení sousedé nepřišli Krétě na pomoc. Proč nevyslali lodě s humanitární pomocí. Jenomže tenhle projev sounáležitosti starověký svět neznal. Kdo byl raněn, změnil se z užitečného přítele ve snadnou kořist.

Kde se ale vzal mýtus o Atlantidě? Vyprávění o ztraceném ostrově má na svědomí Platón. Řecký filozof, žák velkého Sokrata, který v roce 360 př. Kr. sepsal dialogy Tiamios a Kritias. V nich přinesl velmi přesný popis Atlantidy a také tvrdil, že zanikla během jediné bouřlivé noci. Popis události byl tak fascinující, že položil základy šílenství zvanému "hledání Atlantidy".

Nepodezřívejme však Platóna, že si vše vymyslel. Příběh má reálný základ. Právě jste jej četli. Platóna od událostí na Théře sice dělilo více než tisíc let, ale základní fakta mu poskytli staří Egypťané. On si vymyslel jen zbytek s mravoučným podtextem. Když Théra vyvrhla oněch 100 km3 sopečného materiálu do ovzduší, v Egyptě byly pozorovány neobyčejné západy slunce. Neuvěřitelně krásné a barevné. Také si "všimli", že Kréta, se kterou do té doby čile obchodovali, se náhle "jaksi odmlčela". A protože staří Egypťané byli pečliví byrokraté, vše řádně zaznamenali.

Někteří vědci jsou dnes přesvědčeni, že Egypt měl s výbuchem na Théře společného mnohem víc, než jen pozorování krásných západů slunce a nedodané zboží. Když krása pominula, přišly podivné události: přemnožení kobylek, vředy, úhyn dobytka a jiné "radosti". Výbuch Théry dávají do souvislosti s Deseti egyptskými ranami, nemluvě o Mojžíšově ohnivém sloupu a zázračném rozestoupení Rudého moře. Nakonec, blíží-li se tsunami, moře napřed ustoupí. A kdo stačí přeběhnout na druhou stranu, vkročí do země zaslíbené.

Pojďme však pokračovat v hledání bájné Atlantidy. Na popularitě nabylo zejména v 19. století, a od té doby se drží na výsluní přízně. Velkou zásluhu na všem měla Madame Blavatsky. Zcestovalá a hlavně podnikavá vědma ruského původu si založila výnosný podnik na tvrzení, že rozmlouvá s Atlanťany a čerpá od nich tajemná vědění.

Myšlenka vyspělé civilizace, která zanikla doslova přes noc, však lákala nejen šarlatány a snílky, ale také seriózní vědce. Atlantida byla pravidelně umisťována do nejrůznějších koutů světa, Jižní AmerikuJaponsko nevyjímaje. Horkým kandidátem byly Kanárské či Azorské ostrovy. Jenomže pak došlo k objevu, který všem vypálil rybník.

V r. 1967 odhalil řecký archeolog Spyridon Marinatos na jihovýchodním okraji ostrova Santorini (dříve Théra) město zasypané sopečnou pemzou. Pod desítky metrů vysokými nánosy byly odkryty patrové domy, nádherné barevné fresky, keramika a dokonce bohatě zdobený nábytek. Pozoruhodné bylo, že na rozdíl od římských Pompejí nebyly v Akrotiri nalezeny žádné lidské oběti, ani cennosti. Profesor Marinatos ani na okamžik nepochyboval, že objevil dávnou Atlantidu. Avšak chybělo mu to nejdůležitější – důkaz.

Platón poskytl naprosto přesný popis, jak měla Atlantida vypadat. Hlavním poznávacím znamením byly soustředné kruhy pevniny, mezi nimiž protékaly vodní kanály. Uprostřed se vypínala vysoká hora s palácem. Bohužel pro Marinatose, neexistoval žádný historický pramen, který by dokazoval, jak ostrov Santorini před osudovým výbuchem vypadal.

Ke zlomu došlo na přelomu milénia, když si americký profesor oceánografie a geologie Floyd McCoy povšiml až nápadné podobnosti Platónova popisu Atlantidy s mínojskou freskou z Akrotiri nazývanou Námořní slavnost. Freska je umístěna v Archeologickém muzeu v Athénách.

Každý ji měl na očích, a přitom nikoho nenapadlo porovnat ji s Platónovým popisem. Freska z Akrotiri zobrazuje Théru v době před výbuchem – ostrov tvořený soustřednými kruhy s vodním kanálem a horou uprostřed, na níž stojí palác. Lodě z kruhového ostrova plují na další velký ostrov, jehož tvar odpovídá Krétě. 

Zvážíme-li, že legenda o Atlantidě vznikla ve starověkých Athénách, má ještě vůbec cenu hledat Atlantidu jinde než na Santorini? Navíc, když zde máme fresku, jak vystřiženou z Platóna. Přátelé, ať se nám to líbí nebo ne, tajemství ztracené Atlantidy bylo vyřešeno. Bohužel, profesor Marinatos se potvrzení své teorie nedožil. Zemřel již v r. 1974 přímo na vykopávkách v Akrotiri.

Čím více se vědci zabývají příčinou zániku Mínojské kultury, tím více se zaobírají myšlenkou, zda její centrum nebylo právě na Santorini. Domnívají se, že osudovým Mínojcům nebyly ani tak tsunami a neúroda, ale fakt, že prakticky přes noc přišli o "vrchní velení". Palác Knossos na Krétě je sice nádherný, ale kdo ví, jestli byl ve skutečnosti královským palácem a jaké instituce sídlily na Théře. A fakt, že obyvatelé města Akrotiri stačili utéct, neznamená, že se to povedlo také lidem z centrální části ostrova.

Zkrátka, kdo chce spatřit bájnou Atlantidu, musí vyrazit na Santorini. Což je pro nás dobrá zpráva, neboť Atlantidu máme takřka při ruce. Charterový let z Prahy trvá něco málo přes dvě hodiny. 

Až budete na Santorini, určitě si nenechte ujít západ slunce. Nadchází soumrak a vy z bílé terasy sledujete, jak slunce zvolna klesá k obzoru. Na hladině zatopené kaldery v ohnivém odrazu tančí dvě plachetnice. Jako by pluly po rozžhavené lávě. V ten okamžik snadno uvěříte, že "dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou".

Užitečné informace:
Poloha:
Řecko, souostroví Kyklady
Doprava: charterový let, příp. linkovým letem do Heraklionu (Kréta), odtud trajektem
Hlavní město: Fíra
Pláže: černý písek: Kamari Beach, Monolithos, Perissa, Perivolos, Paradise Beach; červený písek: Red Beach; bílý písek: Glyfáda, White Beach; plovoucí pemza: Ammoudi
Doporučené restaurace, kavárny: Enigma Café (Fíra), Vanili Restaurant (Fíra), Cafe Galini (Firostefani), Mylos Bar Restaurant (Firostefani), Blue Note (Imerovigli)
Zajímavosti: městečka Fíra, Firostefani, Imerovigli, Oia, vulkanické ostrovy Nea Kameni a Palea Kameni, vykopávky města Akrotiri, vykopávky starověké Théry (Kamari), Archeologické muzeum (Fíra), Muzeum starověké Théry (Fíra) 

Autor: Eva