Řecké sopky: romantická jezírka a spící giganti

09.02.2020

Řecko a jeho ostrovy leží na zlomu zemských desek, kde se zasouvá Africká deska pod desku Euroasijskou. Není proto divu, že Řecko občas postihne silné zemětřesení. A také se zde nacházejí více či méně spící sopky. Některé poznáme na první pohled, do jiných bychom to vůbec neřekli. Naše vyprávění začneme od těch "dobře maskovaných" a skončíme na opravdovém supervulkánu, který poslední slovo možná ještě neřekl.

Nejvlivnějším místem antického Řecka byly Delfy s proslulou neomylnou věštírnou. Ne, že by trůnily přímo na sopce, ale geologické jevy spojené s výrony plynů značně přispěly k jejich rozmachu. Ústřední Apollónův chrám s věštírnou byl vybudován přímo nad tektonickou puklinou v zemi, ze které vyvěral etylén. Pythie, usazená na trojnožce nad puklinou, plyn vdechovala a vykřikovala nesrozumitelné věštby. Netřeba dodávat, že životnost věštkyní byla nejdéle tři roky. Samotné Delfy několikrát zničilo silné zemětřesení, až se při jednom z nich puklina uzavřela a místo upadlo v zapomnění.

Ne každá vodní plocha, která se tváří jako obyčejný "rybníček", jím skutečně je. Tak například termální jezero Vouliagmeni Lake na Athénské riviéře. Leží kousek od silnice spojující mys Sounio s Athénami. Vzniklo teprve před dvěma tisíci lety, když při silném zemětřesení zkolabovala velká podzemní kaverna. Jeho teplá voda (až 35 stupňů) je bohatá na sirné minerály. Geologicky nestabilní okolí jezera brázdí četné krasové jevy a co je v zemské kůře pod jezerem... raději nevědět. Ale místo je to moc hezké a ke koupání a posezení v nedaleké taverně jako stvořené.

Dalším dobře maskovaným vulkanickým výtržníkem je půvabné jezírko Voulisméni v Agios Nikolaos na Krétě. Takřka kruhové jezírko obklopují strmé svahy, které však nejsou ničím jiným, než kráterem pradávné sopky. Promenádu kolem Voulisméni vroubí příjemné kavárny, u mramorové navigace kotví barevné loďky, po modré hladině plují kačenky, u bílé kapličky pospává místní kocour. Na můstku přes kanál, který spojuje jezírko s mořem, si zamilované páry pořizují nezapomenutelná selfie. Roztomilejší místo byste jen těžko hledali. A přitom sem tam hladinu rozvlní bublinky sirných plynů, které stoupají z puklin na dně zatopeného kráteru. Voulisméni není nebezpečné, ale síly pod ním skryté rozhodně nespí.

To takový ostrov Nissiros si na nic nehraje. Na první pohled je zřejmé, že jde o sopku, a ne zrovna o malou. Rozměry kaldery jsou pozoruhodné 3,5 krát 1,5 km. Navíc, z geologického hlediska vyděsil Nissiros své obyvatele v podstatě včera. Z několika kráterů je největší a nejznámější Stefanos. Jeho jedovatě žluté dno nejen barvou, ale i konzistencí připomíná ementálský sýr. Pemzová půda pod nohama návštěvníků je horká a znepokojivě měkká. Procházíte-li se po dně kráteru, ani na okamžik nepochybujete, že "tam dole" něco je. Z děr četných solfatar stoupají ošklivě páchnoucí plyny, v některých dírách bublá vroucí bahno. Krajina Nissiru hraje barvami od rudohnědé přes oranžovou až po sírově žlutou. Rozervané pemzové útesy ostře kontrastují s temně modrým nebem. Osobitá krása Nissiru je pekelně děsivá. Staří Řekové pokládali kráter Stefanos za řvoucí ústa Giganta Polybóta, kterého pod Nissirem uvěznil sám bůh moří Poseidon. Uvězněný obr se vztekal celá tisíciletí, ale poslední dobou to vypadá, že se smířil s osudem. Poslední silný geotermální výbuch se na Nissiru odehrál v 19. století, pak ještě obr neškodně zaprskal v r. 1933. Od té doby spí. Už jen proto stojí Nissiros za návštěvu. Vždyť, kde jinde se můžete procházet zmlklými ústy spícího obra a s příjemný mrazením v zádech doufat, že se právě teď neprobudí...

Kolombo. O téhle sopce jste nejspíš nikdy neslyšeli, a přece existuje. Podmořský vulkán dřímá ukrytý pod hladinou Egejského moře jen 8 km daleko od mnohem známějšího souseda. Vrchol kráteru Kolombo leží 10 metrů pod hladinou moře. O existenci Kolombu neměl nikdo ponětí, dokud v letech 1649 - 1650 sérií explozí neodhalil svou přítomnost. Ačkoli kvalit velkolepého souseda nedosáhl, někteří vědci se domnívají, že v budoucnu může být značně nebezpečný.

Zmíněným mocným sousedem Kolombu není nikdo jiný, než královna nejen řeckých, ale světových sopek, majestátní Théra. Prastarý supervulkán, dnes nazývaný Santorini, který v kataklyzmatické explozi zničil sám sebe a současně smetl z povrchu země prosperující Mínojskou kulturu na Krétě. Zcela vyčerpán vlastním běsněním na dlouhá staletí usnul, aby znovu procitl v r. 197 př. Kr. Od té doby o sobě dává v pravidelných intervalech více či méně silně vědět. Poslední erupce se odehrála v r. 1941, silné zemětřesení - tentokrát již bez erupce - potrápilo ostrov v r. 1956. Přesto Théra dosud nevyhasla. O tom ostatně svědčí dva lávové ostrůvky Palea a Nea Kameni, které pomalu, ale jistě rostou v její mořem zatopené kaldeře a tiše přitom dýmají. Nemluvě o puklinách ve stěnách kráteru, ze kterých desítky metrů pod mořskou hladinou neúnavně stoupají bublinky horkých plynů. Měsíční krajina lávových ostrůvků je nádherná a děsivá zároveň. 

Ale takové je celé Santorini: pohádkově krásné, a přitom až děsivě znepokojivé. Ani sami vědci si nejsou jistí, zda aktivity lávových ostrůvků jsou jen posledními záchvěvy vyhaslé sopky, nebo jestli pod nejkrásnějším ostrovem Egejského moře dřímá supervulkán, který kdyby se probudil, by v pravém slova smyslu dokázal "pořádně zatopit" nejen Řecku, ale celé Evropě.

Autor: Eva